Andělská hra mě bavila o dost méně než Stín větru, takže pro mne to není "jednou Zafón, vždycky Zafón". Příběh nebyl špatný, ale tak trochu moc dlouhý a rozvláčný. Do první poloviny jsem se nemohla zaposlouchat, druhá byla celkem svižnější.

Andělskou hru jsem si koupila po přečtení Stínu větru, abych se nemusela rozloučit s zvláštně ponurou Barcelonou a Pohřebištěm zapomenutých knih. A nebyla jsem zklamaná. Zase jsem se propadla do bezvadně ponuře romantické atmosféry a prožívala všechno s hlavním hrdinou. Konec mi uspěchaný nepřišel. Řekla bych, že kniha pozvolna končila už od své poslední třetiny. Od dalšího rozhodnutí, které David Martín udělal. O knize přemýšlím od chvíle, co jsem jí dočetla a dochází mi pozvolna další souvislosti o tom, co to vlastně Martín psal. Je to jedna z knih, které je dobré si přečíst aspoň dvakrát. Podruhé člověk některé úseky lépe pochopí a ocení.

Po přečtení Stínu větru od stejného autora jsem netrpělivě očekávala další knihu a bohužel jsem byla zklamána. Špatné čtení to však není až na konec, který mi přijde uspěchaný. Škoda.

Předchozí autorův román Stín větru jsem přečetla jedním dechem, a tak jsem nedočkavě čekala jeho další titul, který jsem si hned koupila a přečetla. K mému zklamání však Andělská hra zdaleka nedosahuje kvalit Stínu větru. Děj je až přespříliš bohatý, autor sleduje mnoho vedlejších zápletek, které nějakým způsobem rozvine a pak se k nim již nevrátí či je dopracuje velmi povrchně. Kniha má též příliš mnoho postav, dialogy působí nevěrohodně a chvílemi i nudí. Některé odstavce jsem i přeskakovala. Autor se zkrátka příliš rozmáchl. Jeho snaha vytvořit napínavý tajemný příběh tentokrát nevyšla a některé rádoby tajemné prvky mě spíš rozesmávaly. Ze všech motivů, které příběh obsahuje, by se při dobrém a promyšleném konceptu možná daly sestavit dva až tři poutavé samostatné příběhy. V Andělské hře je všeho nějak moc a čtenář se v tom ztrácí. Škoda.

Protože mě zaujal první díl, rozhodla jsem si koupit i díl druhý, přestože se jednalo pouze o volné pokračování. Kniha nezklamala a je mnohem vyzrálejší než onen první díl. Vtáhne do děje a nenudí až do konce (což se o prvním díle řící nedá). Konec mě naprosto odzbrojil, přestože jsem si říkala, že si s ním mohl autor pohrát ještě více. O Zafónovi se říká, že je to španělský Dan Brown. Andělská hra mě ale mnohem více oslovila než Ztracený symbol. Je to kniha, kterou si ráda přečtu ještě jednou, aby mi neunikl ani sebemenší detail.