knihu Markéty Šichtařové Ukradený syn jsem přečetla jedním dechem. Myslím, že je velice čtivě napsaná, jen mne děsí, že je to opravdový příběh opravdové maminky, které sebrali dítě a náš stát se jí nezastal i když se pomoci na našem zastupitelství ve Švýcarsku domáhala. Co tam ti lidé, které my všichni platíme dělají, když nepomohou svému občanu v nouzi ?

Byla bych moc ráda, kdyby si tuto knihu přečetl také někdo, koho se to týká a snažil se alespoň teď pomoci. Maminka své dítě stále nemá a pomoci není nikdy pozdě!

Rozhodně doporučuji. Od začátku do konce zajímavé čtení. Knížku jsem přečetla jedním dechem, nemohla jsem se od ní odrthnout. Jeden by nevěřil, co všechno je v civilizovaném Švýcarsku možné...

Celkový dojem ze zajímavého příběhu byl velmi slabý. Ani předmluva prof. Cyrila Höschla knihu nezachránila.

Najděte si volný den, celý den. Zásobte se na tento den jídlem a teprve potom začněte číst. Jsou knihy, které odložíte, u kterých si odpočinete a pak takové, které vás prostě nepustí. Tato je jedna z nich. I kdyby příběh nebyl pravdivý, ale on je skutečný, on se stal a pravdivý je. Se vším všudy. O to je vše šílenější.

To co prožila hlavní hrdinka je až nepředstavitelné. Ani za nic bych nechtěla být v její kůži. Vnímám jako velmi důležité o tomto problému psát a mluvit, aby se dalším zdrcujícím příběhům mohlo předejít.

Knihu jsem ještě nečetl. Zaujal mě však stručný výtah obsahu a recenze. I to však stačilo abych si položil otázku. Ona postižená žena nakonec zastání našla. Najdou někdy také konečně i zastání otcové, kterým je upírán například po rozvodu kontakt s jejich dítětem matkou dítěte? Znám například případ, kdy se vdala žena - lesbička, protože zatoužila po dítěti. O své sexuální orientaci se samozřejmě manželovi nemínila ani slovem. Když se dítě narodilo, s manželem se rozvedla, aniž byla u soudu schopna podat jediný rozumný důvod, proč se vůbec chce rozvést. Otci dítěte všemi prostředky znemožňovala kontakt s jeho dítětem a dítěti pomocí vyložených lží vykreslila jeho otce jako vyvrhela lidské společnosti a to v podstatě pouze proto, že otec dítěte je mužem. Myslíte, že se otce někdy nějaká státní instituce zastala? Hádejte, můžete třikrát.

Většinou potřebuji pročíst přibližně 10 stránek na to, aby mne kniha chytla. Když se to nepovede, knihu odkládám. V případě Ukradeného syna jsem ale hned od první stránky věděl, že knihu nedám z ruky.Nejzajímavější a přitom nejděsivější na celém příběhu je to, že se skutečně se stal. Člověk se nemůže zbavit mrazení v zádech...