Číst tento svazek je jako jít do pátého rozměru a tak si netroufám dělat o knize jakýkoliv závěr, přesto si ale myslím, že bych měl o knize říct alespoň tyto pocity.
První svazek byl v podstatě o představení poutníků a jejich dosavadních životů a vysvětlení toho, proč se stali součástí poutě za štírem.
Pokračování je teprve zajímavé, jelikož začíná rozkrývat o co jde celou dobu.
Kniha je hodně inspirovaná uměním a v podstatě celá síť planet jsou skanzeny mezi kterými se lidé přemisťují časoprostorovými branami.
Na vzdálenější cesty používají vesmírné lodě s Hawkingovým pohonem, který ale cestující může zabít, či jim v lepším případě těžce poškodit mozek. Tento problém byl částečně vyřešen symbiontem (kruciform) který dokáže zničené tělo opět po několika dnech oživit, ačkoli dojde k lehké ztrátě mentální úrovně. Při opakovaném cestování se z takového cestujícího a hostitele stane úplný dement který je navíc uvězněn v nesmrtelnosti, jelikož tělo nemůže zemřít ani na stáří. Umřít může v podstatě jen tak že přijde o rozum a z jeho těla se stane bezvládná loutka, nebo své tělo natolik poničí aby ho kruciform nemohl včas opravit než se začne rozkládat. Jeden takový kruciform dostal Otec Duré od zdegenerované rasy Bikurů kteří kruciform uctívali jako boha co je chrání před smrtí v předchozím svazku.
Otec Duré se navíc po návratu z Hyperionu doví, že síť se rozpadne každým dnem, a možná, že štír bude pro lidstvo inkvizitor.
Básník Martin Silenius bude nekonečně trpět na ostnatém stromě připíchnutý na ostnu s řadou mnoha lidí z mnoha dob. Z napíchnutých obětí neteče žádná krev a v podsatě na stromě strádají bolestí celá staletí.
Kybrid se kterým navázala vztah Brawnie Lamia umírá na Tuberkulózu jako jeho předobraz který zemřel rovněž na Tuberkulózu na začátku roku 1821. John Keats, podle kterého byl kybrid vytvořen, skutečně existoval a napsal báseň Endymion, která byla poprvé otištěna v roce 1818. Báseň byla inspirována pověstí o pastýři Endymionovi který se zamiluje do bohyně měsíce Seléné.
Shodou okolností se Endymion jmenuje následující svazek této série.
Abych byl upřímný, není snadné tuto knihu hodnotit, jelikož ze začátku se jeví jako hodně bláznivá, nicméně další svazek dává předchozímu více jasno. V prvním svazku jsem měl pocit, že jde o lidi co měli prostě smůlu a celý příběh skončí satisfakcí se štírem, a následující svazek ukazuje, že nejde o osudy poutníků, ale o osud celé sítě. Už teď si myslím, že jde o mnohem víc.

I když byl druhý díl psán trochu jinou formou než díl první, kvalitativně byly oba z mého pohledu velmi vyrovnané. První díl se mi zdál trochu více fantasy, především díky nosné dějové linii, tj. skupině různorodých poutníků plahočících se přes překážky ke svému cíli - tajemnému Štírovi. V druhém díle došlo více na techniku - brány, kosmické lodě, umělé inteligence, technojádro. Proto druhý díl byl mému vkusu o malý kousek bližší. Autorovi rozhodně nelze upřít velkou fantazii a hlubokou studnici nápadů, i když jsem si občas říkal, že by s nimi alespoň trochu mohl šetřit a nechat tak více vyniknout samotnou dějovou linku.