Podobné tituly

Četl jsem Nulté číslo. Autor si zvolil podobně těžké téma, ale zvládl ho na plný počet bodů. Pro mě velké překvapení. Čte se jedním dechem.

doc. PhDr. Ondřej Hník, Ph.D. – vedoucí katedry české literatury PedF UK v Praze

V případě románu Svátosti sadistického Boha jde, domnívám se, bezpochyby o jednu z nejvýznamnějších knižních událostí tohoto roku. Jak z hlediska obsahu, tak propracované formy.

Jde o knihu ze současnosti – z novinářského prostředí, které přesně popisuje a analyzuje. Vedle této devizy je román možné skutečně považovat za svědectví o soudobé generaci třicátníků a čtyřicátníků a době, v níž žijí. Bylo tak de facto vyslyšeno přání mnohých literárních kritiků i čtenářů po knize reflektující aktuální dění, která na trhu i v současné knižní kultuře dlouhodobě chybí. Román odhaluje nespočet novinářských praktik, jež by měly zůstat veřejnosti utajeny, a to zajímavým způsobem. Jestliže dramatik Milan Uhde prohlásil, že román Svátosti sadistického Boha považuje za vynikající text perspektivního prozaika, nelze než souhlasit. Svátosti sadistického Boha autora mladší střední generace Marka Přibila považuji totiž osobně za dílo vyzrálého autora, který, podle mého názoru, mistrně ovládá práci s kompozicí, s jazykem a stylem literárního díla, vypravěčské techniky, zrychlování a zpomalování děje a podobně.

Navzdory čtivosti a poutavému ději si však zároveň nemyslím, že se jedná o dílo napsané komerčním způsobem. Hovoří pro to řada věcí, mimo jiné třeba i úvahové a „gnómické“ pasáže zpomalující děj (sociologické vhledy do společnosti), zajímavá kompozice díla, desilusivní pointa, ale třeba i desetiletý odstup od vydání předchozí knihy Pavouk. O té ostatně kritik Josef Chuchma prohlásil v MF DNES: „V každém případě Marek Přibil v sobě nese slibný tvůrčí potenciál.“ A nemýlil se.
Stejně jako se neplete literární kritik deníku Právo František Cinger, když poukazuje na fakt, že autor upozorňuje v aktuálním románu na několik závažných věcí, realit, jako je klišé západní civilizace; pokládá otázku, nakolik jsou média svobodná, a na dalších příbězích konkrétních lidí si odpovídá, jak to s touto nezávislostí je.

Zajímavé je žánrové zařazení „Svátostí“, které rovněž dílo čtenářsky oživuje: Přibilova próza osciluje mezi politickým thrillerem a společenskokritickým románem. Dle mého soudu si Přibilovo vynikající dílo zaslouží publikovat.