Tři roky po vydání výborného románu „Ostrov Sukkwan“ se k českému čtenáři dostává další dílo amerického autora Davida Vanna (*1966), které vyšlo v roce 2011 pod názvem „Caribou Island“, česky „Srub“. Obdobně jako u „Ostrova Sukkwan“, i zde Vann situoval svůj příběh na Aljašku, svoje rodiště. Místo z turistického pohledu jedinečné, kouzelné, přírodně čisté, ovšem z pohledu lidí, kteří zde žijí, taky místo mrazivé, deprimující a bezútěšné.

Detail titulu Srub
Srub
Vaše cena: 232 Kč
Koupit Koupit
Už prvním odstavcem v knize David Vann nekompromisně poukazuje atmosféru či náladu, kterou od příběhu musíte očekávat.
„Bylo mi deset, šla jsem sama, brodila jsem se špinavýma ostrůvkama sněhu na dvoře, ke schodům a po nich na úzkou verandu. Nevzpomínám si, o čem jsem přemýšlela, nepamatuji si, kdo jsem byla, ani co jsem cítila. To všechno je pryč, vymazaný. Otevřela jsem vstupní dveře a uviděla mámu oběšenou na trámu.“

Čtenáři knihy „Ostrov Sukkwan“ (doufám stejně nadšení jako já) tedy opět najdou dokonale vykreslený příběh o ztrátě životních jistot, ne tak hmotných, ale rodinných, partnerských a duševních.

Zatímco v předešlém díle šlo spíše o tragický komorní příběh o dvou aktérech (otce a syna), ve „Srubu“ Vann zobrazuje úpadek celé jedné rodiny, matky, otce a jejich už dospělých dvou dětí. Napevno ukotveni na Aljašce rekapitulují své dosavadní životy, ale především svoji budoucnost, které je čeká, ve které vidí spíše stále větší temnotu a zmar všeho, co by se dalo nazvat prostým lidským štěstím.

Nosným příběhem je duševní kolaps matky Irene, která teď čerstvě v důchodu jakoby prozřela svého muže Garyho, a jasně viděla promarněná desetiletí v manželství. Roky společného života, které spolu žili v přetvářce, jen spíše že mu to pro lenost tak vyhovovalo, ji zase coby obětující se manželce a matce nic jiného nezbývalo. A Garyho další nesmyslný, už předem ke zmaru odsouzený plán na vybudování srubu na osamělém Sobím ostrově (Caribou Island), je pomyslnou poslední kapkou ve vztahu, která spustí událostí vedoucích ke nevyhnutelné tragédii.

„Srub“ je román o marných nadějích a přetvářkách, o zlu, které je v každém z nás, a jenž někteří lépe a jiní hůře kočírují. Krutý a cynický příběh, který charakterizuje věta Irene: „Život promarněném a nic z něj. Nikdo ti nebude rozumět. A budeš mít takovej vztek, že budeš mít chuť dělat horší věci než rozbíjet okna. To je to jediný, co ti můžu nabídnout. Pravdu.“

Nelítostné drama, které my Evropané dokážeme lépe oceněnit než bulvární Američané (slovy samotného autora).

V překladu Barbory Rozkošné a s doslovem Lukáše Merze vydalo Argo, 2014.

Znovu vynikající David Vann. Zavádí nás do sobě důvěrně známého prostředí Aljašky, která se snad může zdát čarokrásným místem proto toho, kdo tam nikdy nebyl, ale lidé, kteří tam žijí, mají o ní úplně jiné představy. Přesto dovedou podcenit jak přírodu, která umí být stejně krásná, jako smrtelně nezvladatelná, tak i sami sebe. Vann rozvíjí na poměrně málém prostoru děj složený z příběhů rodičů a jejich dětí. Z poměrně příjemného začátku postupně vygraduje noční můra, ze které se nedá probudit, ani jí zaspat. Knížka je strhující, skvěle napsaná, stárnoucím rodičům v krizi bych ji asi číst nedával, ale beru ji jako takové upozornění, aby lidé spíše mluvili, než si jen odříkávali své vnitřní monology. Může to všechno dopadnout i dost zle.