Podobné tituly

Paříž, to je Montmartre. Kdysi čtvrť chudáků a bohémů, dnes nejromantičtější místo v Paříži. Tady se dochovaly křivolaké uličky, pitoreskní náměstíčka a někde mezi tím možná i příběhy jeho někdejších obyvatel. Pradlen, malířů i tanečnic. Právě tady, za výlohou jedné z galerií, možná uvidíte jednu malou sošku. Degasovu tanečnici v baletní sukénce a živůtku.... Nejen umělci, ale i umělecká díla mohou mít své příběhy. Třeba jako soška malé baletky, kterou vytvořil malíř Edgar Degas. Právě ona, tanečnice z bronzu se skutečnou baletní sukní a živůtkem, zaujala kanadskou spisovatelku Cathy Marii Buchananovou natolik, že se rozhodla zabývat se hlouběji příběhem dívky, která pro ni stála modelem. Příběh Marie van Goethemové, skutečné tanečnice a žákyně baletní školy zpracovala v knize Dívky z Montmartru (vydal Práh, v překladu Jiřího Petrů a Daniely Rieschlové). Autorka během příprav pečlivě prostudovala všechny dostupné dokumenty, které se týkaly samotné Marie i její rodiny, ale také zajímavé dobové materiály, které zkombinovala s hlavní linií. Tak se například do příběhu dostal Emil Zola a divadelní adaptace jeho románu Zabiják v divadle Ambigo či zločiny a zločinecké typy – témata, která hýbala tehdejším dobovým tiskem. Příběh odehrávajícíc se v Paříži na konci 19. století sám nemá ostatně svou syrovostí k románům Emila Zoly daleko. Paříž byla sice městem umění a kultury, ale zároveň i hluboké chudoby a bídy, přičemž se životy všech, kdo žili na periferii společnosti - malířů, tanečnic, pradlen, i zlodějíčků – vzájemně prolínaly. Baletka Marie van Goethemová byla dcerou chudé pradleny, vdovy se třemi dcerami, která se snažila zapomenout na strasti života v alkoholu. V nuzném bytě sestry sdílely jednu matraci, na které spaly, sny o lepším životě a zejména vášeň pro balet. Nic jiného jim ani nezbývalo. Jednou z mála možností, jak přilepšit nuznému rodinnému rozpočtu, bylo přihlásit dcery do taneční školy, která všem frekventantkám vyplácela malý honorář. Taneční škola, kde hledal svoje modelky a inspiraci také malíř Edgar Degas, tak pro spoustu dcer z chudých rodin znamenala možnost, jak bídě aspoň trochu uniknout. Při troše štěstí a spoustě dřiny mohla tanečnice později vystoupat až na pozici primabaleríny. Ne každé to však bylo dopřáno, a vždy zůstávalo mnoho dalších, které prostě jen neměly dost štěstí, nebo vlivného a bohatého sponzora - abonenta. Bez něj se totiž chudé dívce kariéra budovala jen těžko. Abonent začínající baletku podporoval nejen finančně, ale díky svému postavení mohl přímluvou zajistit i role. Ovšem vždycky je něco za něco a pro tanečnici to znamenalo podvolit se nejrůznějším choutkám vlivných sponzorů. Pokud chtěly uspět, musely si nechat leccos líbit. Bylo možno si vybrat čím být: tanečnicí, prostitutkou nebo pradlenou? Buchananová ukazuje, že mezi volbami často nebyl žádný rozdíl. Na nevinnost a ctnosti nebyl v Paříži čas, ani peníze. A pak už zbýval jen absint, který umožňoval na všechnu bídu a nechutnosti zapomenout. Tři sestry Goethemovy, tři tanečnice. Jen jedna nakonec uspěje, která to ale bude? Která z nich se bude muset smířit s prací pradleny, která z nich skončí kvůli milenci jako prostitutka, která z nich si nakonec zvolí místo tance poklidný život po boku manžela pekaře a která se stane primabalerínou? Nesmrtelnosti se však díky díky sošce malé baletky dostalo jen jedné z nich.
Buchananové se podařilo napsat mimořádně čtivý román zasazený navíc do atraktivního prostředí – Paříže a její dnes nejromantičtější čtvrti, Montmartru….
Oživila tak nejen tradici "velkého románu" ale i Emila Zolu a jeho naturalistický styl.