Podobné tituly

Se jménem Suzanne Renaud jsem se poprvé setkala v roce 2007 v Havlíčkově Brodě, kde jsem tehdy narazila na Literární kavárnu s jejím jménem. Byla jsem okouzlená jak příjemným prostředím, tak i nabídkou kavárny, ale především mě zaujalo to francouzsky znějící jméno. Tehdy mě neznámé. Kdo byla nebo je Suzanne Renaud? Znělo to záhadně a exoticky, obzvlášť v provinčním Havlíčkově Brodě. To jméno způsobilo, že jsem začala hledat odpověď a pomalu nacházela. Právě díky francouzské básnířce jsem tak objevila Petrkov, a Bohuslava Reynka. První ovšem byla Suzanne, prakticky neznámá. Jak by ne. Její poslední sbírka Chvála oběti vyšla v roce 1948, výběr ze sbírek Čas kopretin (Blok, Brno 1970) pak byl spíš výjimka. Renaudová patřila z mnoha důvodů k autorům záměrně opomíjeným. Její práce se tak začaly znovu vydávat až po roce 1989, ale spíš v tichosti. Sbírky Dveře v přítmí (Pavel Maur, Náchod 1992) a až o takřka desetiletí později L´aurore invisible (Petrkov, Havlíčkův Brod, 2008) tak zdaleka nemohly splatit dluh, který narostl. Mezi tím byla sice vydána ještě korespondence, dopisy, které posílala v letech 1923-1926 do Čech Bohuslavu Reynkovi (Archa Zlín, 1997), ale tím to skončilo, což je škoda. Citelně tak chybí třeba vydání celého jejího souborného díla v češtině – ve francouzštině vyšlo pod titulem Oeuvres už v roce 1995. Situace k lepšímu už nyní aspoň panuje na poli biografie. Odpovědi na to, kdo byla Suzanne Renaud (1889-1964) se tak dostalo letos, díky Lucii Tučkové, která o básnířce napsala knihu Suzanne Renaud/ Petrkov 13 (Paseka). Autorka zpracovala příběh francouzské básnířky, s citem, pečlivostí a velkou mírou osobního zaujetí. Toho si lze všimnout třeba díky obsáhlé příloze, která pochází i z autorčiných zdrojů. Díky ní si čtenář mmj. udělá obrázek o tom, jak vypadala místa, která měla básnířka ráda, a která jí po zbytek života chyběla v Čechách. Milovaný Grenobl, Alpy, Provence. Po textové stránce je kniha mimořádně čtivá - autorce se bravurně podařilo udržet rovnováhu mezi beletrií a literaturou faktu, bez toho, aby sklouzla na tu či onu stranu. Součástí knihy dále jsou jak poslední verše S.R, které vycházejí v češtině vůbec poprvé, tak i analýzy jejích básní, ale nejvděčnějším a nejzajímavějším zdrojem poznání byly a jsou samozřejmě básnířčiny dopisy, ze kterých Tučková čerpala a cituje. Na S.R. je totiž ne jen možné, ale vyloženě nutné dívat se nejen jako na básnířku, ale především jako na zajímavou osobnost, ženu své doby a kultury tolik jiné, než byla česká. Její básně jsou romantické, poetické, melancholické ale v dopisech se podařilo objevit ještě jinou stránku její osobnosti, totiž smysl pro humor. A Tučková nepřehlédla ještě jeden důležitý fakt - Suzanne Renaud byla v Čechách v prvé řadě Francouzkou. Ženou, která si z Francie do zastrčeného Petrkova přivezla noblesu, styl a eleganci. Na zahradu chřest a fazolky, na stoly ubrusy. Přirozená francouzská lehkost se promítla do posezení v proutěném křesle nad knihami, u kávy a „cigaretky“ nebo do cest v kočáře a v klobouku do Národní kavárny v Havlíčkově Brodě. Francouzská elegance se odrazila v šatech, které si šila nebo pletla, v oblibě líčení, vůní, parfémů. Není divu, že česká venkovská společnost k ní byla stejně přezíravá, jako k jejímu manželovi. Ne že by to tak vadilo. Dokud mohla trávit půl roku ve Francii, v milovaném Grenoblu, těšit se krajinou v podhůří Alp, společností, literaturou a vším příjemným, čím oplývá francouzský život, bylo to dobré. Tohle příjemné desetiletí (1926-1936) pro ni však ustalo ještě před válkou. A pak už nebyl Petrkov a jeho romantický zámeček se svéráznou krajinou možností, ale stal se vyhnanstvím a vězením. Exilem. Cesty do Francie ustaly, stejně jako chuť na poezii. K té se vrátila, ale až na úplném sklonku života, do Francie vyjma krátkého pobytu v roce 1947 však už nikdy. Škrty byly čím dál větší. Nebyla káva, ani knihy v rodném jazyce, zahradu jejich zabraného statku ničily děti nájemníků. Připadala si jako „zapomenutá kůrka chleba za starou skříní“. Nelze se divit. Přitom to byla právě poezie, co přivedlo Suzanne Renaud na Vysočinu. Její básnická sbírka totiž okouzlila právě Bohuslava Reynka, který se osobně vydal do Grenoblu a podle všeho se na první pohled zamiloval. Sňatkem získala dva syny a také básnickou inspiraci, ale přesto. Ve světle všeho co následovalo, měla S.R.v rámci konečného bilancování asi plné právo litovat, že se raději nevěnovala hudbě…
Když bych dnes přijela do Havlíčkova Brodu, už bych na jméno Suzanne Renaud bohužel nenarazila. Kdo ví proč, ale kavárna už jmenuje obyčejně, Vysočina. Dnes už bych tedy neměla co hledat.....