Podobné tituly

Aristokratky Stanislavy Peckové (vydala Paseka) mohly být zajímavou sondou do života dnešních mladých žen, které jsou členkami starých šlechtických rodů. Autorka jich vyzpovídala celkem osm. Rozhovory jsou však poměrně krátké a větší část je vždy věnována krátké historii, než skutečným a kritickým pohledem za oponu. Autorka měla ojedinělou možnost navštívit zámky a popíjet čaj s lidmi, kteří mají rodokmen dlouhý několik staletí. Ale zda se dobrala nějakých přelomových informací, to je otázka. Na to, aby výsledná práce měla opravdovou výpovědní hodnotu, na to je bohužel příliš povrchní. Autorka jako kdyby jen nahlédla klíčovou dírkou. Byť se z textu lze dozvědět něco málo opravdu zajímavých informací, je nutno říci, že ač je téma zvoleno zajímavé, potřebovalo by jiný přístup. Jinak řečeno - méně obdivu a více skutečné objektivity.
Tenhle obdiv je tu asi proto, že jsme v Čechách měli možnost žít po nějakou dobu rovnostářsky, bez falešných elit, a tak máme tendenci nahlížet na členy starých rodin (aristokraty) pod závojem pohádkově romantických představ. A tím nemyslím rokokové paruky a krinolíny. Vytváříme si obraz, který je plný obdivu a přitom nám ukazuje jen velmi málo ze skutečnosti. Ta je méně líbivá, stylizovaná a spíš trochu pokrytecká. Nejmenší zájem na tom ukázat věci tak jak byly a jsou má samozřejmě samotná aristokracie. Proč by měla – v časech spolků jako je Bildberg, kdy je její svět světem uzavřeného elitního klubu který je mezinárodně propojený, kde jsou skoro všichni příbuzní s každým (když si čtenář pozorně přečte knihu, nedá mu práci zaznamenat, že minimálně tři staré rody jsou spolu jasně úzce spřízněné), všichni se oslovují přezdívkami a kromě toho – že existuje jakýsi finanční Fond, který v případě nouze svoje členy podporuje. Co je pro členy tohoto klubu nejdůležitější je majetek, majetek, a zase majetek. To konečně vyplývá i ze samotných rozhovorů. Přísná pravidla se váží k tomu, kdo jej zdědí a kdo jej bude spravovat, kdo bude mít povinnost jej dále rozšiřovat a zvelebovat. Navíc jej udržel vždy nejspíš ten, kdo měl nejméně skrupulí a neměl problém kvůli němu jít přes mrtvoly. Pak následuje víra, ale ta je tady od toho, aby potvrdila nárok na majetek a postavení, které je dáno od Boha. Nevím, ale osobně nedokážu tenhle přístup ani schvalovat, ani brát vážně a myslím, že by podobné věci už v 21. století měly skončit. Pro mě jsou tyhle nároky nemorální. Už proto, že k majetku se nedocházelo žádnou vlastní prací, ale prací poddaných, kteří neměli na výběr. Současní aristokraté to sice neradi slyší, ale vždycky šlo o určitou sociální nespravedlnost, která jim umožnila dostat se tam, kde jsou. Všichni naši předci jim tak či onak na hezký život a majetek přispěli. Ti, protože neměli předka bez skrupulí, tak necestovali, nejedli ze stříbrných lžiček, nepěstovali ušlechtilé koníčky a nepořádali hony, protože museli pracovat a pokud se v určitých případech nenašel osvícený mecenáš, neměli ani v případě nějakého nadání vyhlídky na zlepšení. Pozemkovou reformu, která u nás přišla ve 20. letech, proto třeba já osobně chápu jako prospěšný pokus o narovnání sociálních poměrů – třeba na tohle George Orwell v Anglii marně čekal. Protože - jaký smysl má, když je jeden rod bohatý a zbylé obyvatelstvo je nuceno po generace živořit? Budou vám to jednou muset vrátit, říkali si – ale kdo kdy vrátil dřinu bezejmenným? Nelze se pak divit revolucím. Abych ale nekřivdila - autorka ve své knize vyzpovídala vedle dobře si stojících rodin i takové, kterým zbyla právě už jen ona proklamovaná noblesa a jméno, protože o peníze je dávno připravili předci, kteří měli jiný smysl život, než jen hromadit majetek. Mezi ty patřil třeba rod Daczickych z Hesslova nebo Troskovové. Ti jsou mnohem zajímavější než etablované rody i když nejezdí na hony a netykají si se Schwarzenbergem, ale asi i proto jsou jako lidé mnohem lidštější a sympatičtější.
Na okraj: jsme zvědavá, kdy se na existenci šlechty konečně pohlédne střízlivýma očima....