Podobné tituly

Že Angličané se ve velkém přesouvají do Francie je věc známá, ale že by někdo spěchal opačným směrem? Mě se to také zdá nemožné (aby někdo vyměnil Paříž za Londýn), ale je to tak. Francouzský karikaturista, kreslíř komiksů, scénárista a spisovatel Régis Franc, Provensálec, a Pařížan to udělal, A pak o tom napsal knihu – Zajatec Londýna (vydala Mladá fronta v překladu Lucie Šavlíkové). Ačkoliv knih předtím napsal několik, proslavil se právě až svými londýnskými postřehy. Jak jinak, když podobný přesun není zvykem a o Anglii a Londýnu nikdo moc nepíše. - Když jsem se při jedné příležitosti (Listování) ptala Angličana Stephena Clarka, slavného autora, který žije ve Francii a ve svých knihách popisuje strasti Angličana v Paříži (Merde), zda nemá v úmyslu napsat něco vtipného o Anglii a Angličanech, když sám Angličanem (ač už nepraktikujícím) je, stočil odpověď po anglicku jinam. Škoda, že by bylo v Anglii málo merde? To se mi nezdá. Stačilo by se asi zeptat českých au-pair, jejichž cílem se Anglie často stává. Kdo nehlídal děti v Anglii, jako by nebyl a taky neví, co opravdové anglické merde je. Mezi ně by možná patřily studené pokoje, oprsklé děti a věčný déšť. Jenže co jiného čekat - jste tam na práci, ne na výletě. Régis Franc tam ovšem není ani na výletě, ani jako au-pair, nýbrž se v Londýně hodlá zabydlet a tak si v Kensingtonu koupí dům, který je třeba zrekonstruovat. Zkušený čtenář už tuší, že bude zábava, obzvlášť když Régis Franc neumí anglicky. Jsme tedy svědky práce polské pracovní jednotky (co mají Francouzi a Angličané zcela jistě společného? Polské instalatéry), rumunské pracovní jednotky, australské pracovní jednotky a ženské truhlářské pracovní jednotky, vždy ovšem s anglickým bossem. Obzvlášť vtipná je pak pasáž, kdy mu stavební četa připravuje pravý anglický lepenkovo-sádrový čaj. S mlékem, samozřejmě. Čaj – to je vůbec takové klišé, každý ví, že pro zahřátí Angličani dávají přednost pivu, jak zjišťuje Franc. A celkově vůbec chladnu a dešti, lze dodat na základě jeho postřehů. Zkušenosti s Angličany se u France neobejdou bez formulky temporarily – to je prostě něco jako „maňana“. Anglický výraz sic znamená „provizorně“ a španělský „zítra“, ale v podstatě jde o to samé, tj. abyste neotravovali. Kromě rekonstrukce domu má Franc samozřejmě čas potloukat se po Londýně a potkávat lidi. Angličany však zas tak často ne, neboť v Londýně spíš narazíte na Indy, Pákistánce či Araby, než na opravdové Angličany, jak si všimnete na příkladu zmiňovaných Francových sousedů. Další věcí, která je aspoň z mého pohledu docela archaická, je striktní třídní rozdělení, které Franc opakovaně zmiňuje. Bere se to tady vážně. Máte smůlu, pokud jste z working class. Jinak řečeno, pokud si vaši předci – nejpozději okolo roku 1000 nedokázali přihrát erb a slušný majetek, jste prostě v háji a nic vám nepomůže. Tak to není moc fajn a nespraví to ani Paul Mc Cartney, královna a Harrods dohromady. Co je mi však na Régisově Londýně sympatické, jsou lišky. Bydlí tam všude, dokonce i v Kensingtonu a mohou vám vrhnout mladé rovnou ve vaší zahradě v noře pod keřem. Tak jako to udělaly v zahradě autora. Ten však liškám moc nedá, už proto, že k přírodě a venkovu se moc nemá. Když, tak raději do baru, nebo na koncert, jak je vidět z jeho nadšených popisů koncertů stárnoucích hvězd svého mládí. Régis Franc si také občas rád šťouchne do zmíněného Stephena Clarka, ale až tak anglický humor tady nečekejte. Napsal to Francouz. Co přijde vtipné Angličanovi (lišky v zahradě, déšť), to nemusí zrovna vzbuzovat nadšení u Francouze a tak je to třeba číst. Nejvtipnější je ale něco jiného. Když se autor zasní, začne vyprávět o dětství v Provenci. A to mi přijde vůbec nejlepší. Jeho, snad jen lehce chaotická, kniha je však každopádně dobrým příspěvkem pro poznávání ostrovní země. Ať už ji máte rádi či nikoliv.