Autor je (ač rodem Brit) americký novinář. V knížce popisuje hodně nejasných dojmů ze svého dětství a píše reportážním stylem pro nečeské publikum. Proto je třeba odpustit mu několik nepřesností a zjednodušení.To je nutné říct na úvod.
Když se přenesete přes výše napsané, je to zajímavý, místy skličující text, který by si měl přečíst každý, koho zajímá, jak pracuje diktatura a co dělá z lidí.

Knížku jsem včera dočetla, je zajímavá a vede k mnoha otázkám...ale za destrukci rodiny Laurencových nemohl démon Mucha. Jak vyplývá mezi řádky, mnoho věcí tam bylo schnilých. Brutální tělesné tresty na dětech, nevěry obou rodičů, zjevné opovržení Petera Laurence, které cítil ke své ženě...a kdo vlastně byla ona? paní Laurencová - femme fatale? Spíš znuděná mondéna, která se ráda předváděla na večírcích a ve společnosti, studená, egoistická, která nevěděla jak se chovat ke svým dětem a k dětem jejich dětí. Jako Češku mě urážejí některé reálie, které autor ve své knize uvádí. 50átá léta jsem nezažila, nedělám si o nich žádné iluze, ale z ošklivého hranatého domu na Barrandově, kde Laurencovi bydleli se vyklubala funkcionalistická vila, rozesmál mne agent STB, který byl cítit po zvadlé kapustě, s Muchou se stýkali v temném zaprášeném konspiračním bytě ( proč ne na Drákulově hradě, bylo by to efektnější). A hlavně večírky u Muchů na Hradčanech..hnula mi žlučí věta, kdy autor popisuje, jak Mucha lákal paní Laurencovou do svých sítí...kdyby byla herečka, nebo alespoň Češka, rovnou by ji odvedl do ložnice. Tohle asi byl jiný kalibr....no zjevně nebyl, jak vyplývá z dalšího textu.... Vím, že autor hledá odpovědi na otázky, které ho trápí a má na to právo, v Praze je ale nenajde.

Po přečtení několika stránek těžké zoufalství - bulvární blábol, plno nepřesností. Národní technické muzeum nebylo postaveno za komunistů, Karlův most není nejstarším funkčním mostem v Evropě. Mucha není v Praze na všech billboardech a vývěskách. Tvrdit, že dvacet let po listopadu se těžko shánějí květiny, je hodně troufalé. Autor se zatím nestačil zmínit, že Jiří Johna nepovažoval za svého biologického syna. Píše, že Jiřího zdraví bylo podlomeno v uhelných dolech (asi spíš uranových...). Jiřího zatkli až dlouho po únoru, "protože dělal před komunistickými byrokraty mrtvého brouka" - to si diplomatický synek věru hodně zjednodušil. "Tehdy člověk do nějakého svazu patřit musel, aby mohl pracovat". - další více než sporný výrok. Rozumím tomu, že Laurence měl pocit nevyřízených účtů. Ale napráskat tolik divočin už v prvních dvou kapitolách? Jinak slohově průměr, pokud vůbec. Hrůza.

Kniha je zajímavým spojením rodinné historie, lépe řečeno rodinného traumatu s historií společenskou. Osmiletý kluk, syn britského konzula přijíždí s rodinou do Prahy na konci 50-tých let. Jeho popis Prahy a společenské situace je velmi působivý svou temností. Rodina přirozeně žije bohatým společenským životem a seznámí se s charismatickým Jiřím Muchou. Autorova matka naváže s Muchou sexuální vztah. Jeho sestra vážně duševně onemocní. Autor, už jako dospělý se vrací do Čech a snaží se porozumět tomu, co se stalo před lety. Postupně rozkrývá špionážní pozadí zážitků, které měl v Čechách jako kluk. Povede se mu setkání s jedním ze zakladatelů Stb. Pixou. Kniha se výborně čte, je psaná velmi barvitým jazykem. Autorova upřímnost a vytrvalost v hledání pravdy je fascinující. Kniha je příspěvkem k porozumění české komunistické minulosti. Autor jako cizinec popisuje Čechy jasně a bez skrupulí.