Podobné tituly

„Matka je někdo, kdo může zaujmout místo kohokoliv jiného. Její místo však nemůže zaujmout nikdo.“ (G.Mermillod)

Autorka poutavě vypráví svůj životní příběh. Žila v pěstounské rodině, ale přála si najít i svoji biologickou matku. Knížka je psychologickou sondou do srdce a duše ženy, která už je sama matkou a musí se vyrovnávat s mnoha těžkými skutečnostmi, které jí život přináší. Vyrovnání se s nelehkým osudem hledá mnoha způsoby – v křesťanství, buddhismu, pomocí výkladu lunárního kalendáře, tance, meditací.
Kniha zároveň odhaluje nebezpečí, která se můžou skrývat v pěstounských rodinách, které si osvojují příliš mnoho dětí. Při každém kroku je nutný správný motiv našich činů. Matka Edith nevědomky chtěla zakrýt svoji vlastní citovou nezralost a prázdnotu tím, že si zas a znova brala do pěstounské péče další dětí. Celou rodinu pak nezvládala a svěřené děti dokonce týrala.
„Jezdila jsem domů dál na víkendy, a můj sobecký sen, že jsme rodina se rozpadl. Od rána do večera se řešilo, co ti cikánští hajzlové udělali (bratři). Křik, hluk, prasárny. Rány, vařečky, bití páskem, celodenní klečení v koutě….bití, bití. Mámě jsme braly radost ze života, tak si musela hledat zase novou oběť. Třeba s dalším dítkem už to štěstí bude navždy. To ji bude milovat. To naplní její potřeby.“

Autorka upozorňuje na to, jak nic v životě není černobílé, jak důležitá je komunikace v mezilidských vztazích, které nesmějí být postaveny na přehnané autoritě a strachu, ale na důvěře a otevřenosti.
Knížka osahuje dopis, který by autorka ráda své adoptivní máme poslal, ale ví, že by nebyl přijat a pochopen. Ale psaní je formou terapie.

Svoji skutečnou mámu najde. „K fontáně, místu setkání, jsme s Pavlínou dorazily o deset minut dřív. Se dvěma stejnými kytičkami specielně vytvořenými pro toto setkání. V kabelce pár fotek z posledních dvou let. Sestru Karin jsem znala z fotek, takže jsem ji okamžitě poznala. Maminka se vyloupla hned za ní a vypadala menší. Ještě než došla k nám, už jí stékaly slzy a já si sahala do kapsy pro neurol. Vůbec jsem nevěděla, jak ji obejmu, jestli můžu…. Ona to vyřešila za mě. Se slovy „pojď ke mně, ty moje holka“ mě na sebe strhla a pevně jsme se objaly.“

Kniha ale nekončí žádným happyendem. Edith sice našla svoji biologickou matku, to ale neznamená, že je nečeká další kus cesty, kterým budou procházet spolu. Její adoptivní máma s ní ale přeruší veškerou komunikaci, zahrne ji výčitkami a uvrhne do pekla neodpuštění.
Překrásnou kapitolu o tom, že život je cesta, si přečtěte sami. Do běžné recenze by se nevešla.