Raymond Boudon ve své parafrázi na Popperovu Bídu historicismu odhaluje jak je současná sociologie zahlcena relativistickými tezemi. Více sociologicky než filosoficky analyzuje vznik této situace a problém vidí v hyperbolizaci nebo distorzi (kterou nazývá hereze) některých pravdivých myšlenek. Současně se domnívá, že trend ve společenských vědách, který znehodnocuje zdravý rozum a podezírá ho z falešnosti (cituje vlivy Nietszcheho, Marxe, Huma, Comta) vedl k vyloučení obsahu vědomí ze sociálních věd. Tím pádem se upřednostňují teorie, které naturalizují člověka a ignorují důvody, které ke svému konání měl. Tyto důvody jsou označené jako domnělé a nahrazené sofistikovanějšími (ač méně pravděpodobnými) myšlenkami a teoriemi sociálních vědců. Boudon se pokouší obhájit i nárok rozumu na poznání toho, co je krásné a odmítá redukovat uměleckou diskusi jen na otázky vkusu. Brání tak hodnoty zdravého rozumu (a dle mého názoru též lidství) v sociálních vědách, zvláště v sociologii, které navrhuje vrátit se k (neo)racionalistickému či kognitivnímu programu. Jak píše na závěr poslední kapitoly: „zdravá mysl je to, co mají lidé na celém světě společné.“