(...) Velké autorské kvality prokázal Hájíček nejen prací s jazykem, myšlenkovým obsahem románu, výjimečnou schopností propojit vnější dění s vnitřním prožíváním aktérů, ale i dobře zvládnutou strukturou příběhu, v níž uplatnil retrospektivu. A konečně i volbou ženy jako hlavní protagonistky: jeho vidění světa ženskýma očima působí naprosto důvěryhodně a přirozeně.
Když se Hana v roce 2008 'kodrcá' nekonečnou cestou vlakem z Prahy do Českých Budějovic a vrací se po dlouhých 15 letech z ciziny 'domů', píše si seznam všech blízkých – ne nepodobný soupisu hereckého obsazení, o něž svým způsobem přišla spolu s kořeny a rodnou chalupou. Má odvahu vrátit se na místa přetržených stop vlastní minulosti a stále nepromlčených vzpomínek. Drama fiktivních postav s konkrétními jmény a zaniklé krajiny se skutečnými bezejmennými vesnicemi, v němž paměť zaplaví voda a vzpomínky dostanou chuť rybí krve, nepostrádá prvky řecké tragédie – stejně jako ona přináší očistnou katarzi.

Hájíček si vybral bezezbytku dokonalé téma. I když je možné shrnout děj do pár vět, vrství ho po letech, dávkuje naději, která se s každou další přečkanou zimou a vykoupeným domem obrací v beznaděj. Přátelství i lásky hrdinů podrobuje obyčejným zkouškám rozchodů, hádek, těhotenství, nemocí, smrtí. Život v jeho podání je tak přirozený, jako by autor vynalezl způsob, jak ho jako razítko překlopit a otisknout na stránky knihy bez jediného zaváhaní, bez křečovité snahy připravit svým hrdinům víc, než může člověk mimo smyšlený román unést. (...) Rybí krev by se měla dostat minimálně do nominací na Literu i příští rok. Ne proto, že se to od oceněného Hájíčka čekalo. Ale proto, že opět napsal knihu, která má kromě nesporných literárních kvalit v sobě i nevyumělkovanou pravdu o lidech, odpuštění a o jejich věčné touze dobrat se kořenů, ať už jsou jakkoli zpuchřelé. Recenze 90 %