(...) Juliš zanechal čtenářům poslední sbírkou, jeho vlastním výborem z celoživotní tvorby, vlastně jakýsi testament a znepříjemnil život všem těm budoucím vykladačům, jež si modelují ukončené dílo často podle svých potřeb. Básně, které autor považoval za důležité, zásadní, určující, rozdělil do osmi částí podle období vzniku, v té osmé, odkud je ukázka, je poezie z poslední doby, některá dosud knižně netištěná. Výbor vznikal v diskusi s výtvarníkem Jiřím Kubovým; ten výsledný tvar doprovodil ilustracemi. Doslov, pokorný, sloužící básníkovu dílu, napsal Jan Štolba.

(...) Dílo Pod kůží lze vnímat jako Julišovo účtování se sebou samým. Při vědomí svého konce se básník stačil zamyslit nad svou celou tvorbou a vyloupnout z ní ty části, jež pociťoval jako podstatné. Bezohledně probírá tvorbu po jednotlivých desetiletích: léta šedesátá, léta sedmdesátá, léta osmdesátá, výslovně neoznačená léta devadesátá - a pak dosud netištěné básně z posledních let života. Nepřepisuje své dílo, nesnaží se představit sebe či je v jiném světle, jenom je třídí měřítkem konečnosti.