Je skutečně pozoruhodné, jak díla autorky jako J. Austenové, dokáží i po dvou stoletích neustále přitahovat čtenářskou pozornost. Možná právě tím naprosto odlišným pohledem na morálku, společenské konvence a s tím spojenými problémy na poli citů, jsou tyto příběhy jistou příjemnou náplastí na duši nám čtenářům, kteří žijí v době až možná přílišné otevřenosti a bezstarostnosti. Díla těchto prvních spisovatelek moderních literárních dějin nejsou příliš rozsáhlá, proto je značně zajímavé, když se na trhu objeví i něco zatím neznámého. A do této kategorie patří i nejnovější přírůstek z nakl. Čas – Hledání štěstí“ – rané a nevydané prózy Jane Austenové a Charlotty Brontëové. Osobně mám rád, když kniha obsahuje doslov či předmluvu. Často než se pustím do čtení samotného příběhu, nejdříve si přečtu doslov, protože kvalita doslovu většinou koresponduje s kvalitou samotné knihy. A v případě tohoto titulu doslov J. Snětivého je napsán brilantně. Co mě na něj nejvíce zaujalo, je věta : „Její (Austenové) juvenilie pak označil znalec jejího díla Richard Jenkyns za „divoké“ a připomínající skeče Monty Pythona.“ Ano, kombinace Austenové a šílenců z montypythonů mi připadala … přinejmenším zvláštní. Ale skutečně po přečtení musím u části příběhů s tímto názorem souhlasit. Už v první povídce J. Austenové „Catharine, aneb, Altánek“ je přes klasický austenovsky stavěný příběh cítit jistou frivolnost. Především postava tetičky Percivalové dokázala vykouzlit na tváři jemný úsměv. Ale za skutečně neuvěřitelně groteskní, až fraškovitý příběh se dá považovat povídka „Vesnička Evelyn“. Příběh pana Gowera a rodiny Webbových je založen na obráceném vnímání hodnot. Přitom značně dobře napsaný příběh není naivní, násilně vtipný. Jednotlivé závěry jsou více než úsměvné. V tomto duchu se nese většina další krátkých příběhů a divadelních skečů. Poslední čtvrtina knihy je věnována juveniliím Charlotty Brontëové. Dominuje jim především povídka „Hledání štěstí“ , pohádkově laděný příběh, který mi svojí myšlenkou tak trochu připomíná styl „Alchymisty“ od P. Coelho. Osobně jsem si více cenil tří textů, které Charlotta věnuje společnému životu a dílu svých dvou sester Emily a Anne. Jak jsem už psal, kniha je příjemnou ukázkou tak trochu jiné tvorby těchto svou velikánek světové literatury. Humornější a fantastičtější. Přesto stále čtivé a pro ně tak typické. Kromě doslovu se Josef „Pepson“ Snětivý postaral o překlad dílka Charlotty Brontëové, příběhy Jane Austenové přeložila Kristýna Julinová.