Hravost, radost z básnění a místy i básnění pro básnění – to jsou pilíře poslední Holmanovy sbírky. Lyrický subjekt je stále přítomen, ale už se tolik nechvěje. Básně tentokrát už nesměřují od osobního k obecnému přesností vyjádření, která umožňuje skutečnost sdílet, ale na obecnější rovině již začínají, na nějakou závažnost často rezignují. Z veršů – glos se staly glosy veršem.
Duchaplné, a přitom ne duchamorné. Ironické i sebeironické, ovšem přímo hedvábně. Tradiční, vždycky však s momentem překvapení. Z takových veršů poskládal Miroslav Holman (nar. 1938) svou knihu. Pokud se běžně mluví o " rozkoši z vyprávění", tyhle básně jsou věčným i vděčným zdrojem " rozkoše ze čtení". Básník přímo vzorově rýmuje, rozhodně však nedovolí, aby se člověk jen tak lacino vezl na vlně verše a po chvíli spokojeně přestal vnímat, o čem se tu vlastně píše. Nic takového - líný čtenář je to poslední, co Holmanova poezie připouští, a to už svou podstatou. Nejenže je většina básní až lakonicky stručná, takže se v nich člověk ani nestačí pohodlně uvelebit, ale každé slovo má své jediné, přesné a nenahraditelné místo...
