Podobné tituly

V době bulvární literatury, románů pro ženy a televize je čím dál větší vzácností a radostí narazit na kvalitní četbu. O takový zážitek se spolehlivě stará duet Bratršovská - Hrdlička svou sbírkou povídek Renáta nad hlavou. V porovnání s pohnutými osudy hrdinů šestnácti trochu temně laděných poutavých příběhů snad připadnou čtenáři jeho vlastní strasti malicherné a snadno je hodí za hlavu. Může se totiž ponořit do vyprávění psaného s mistrnou představivostí, která podněcuje svou popisnou prostotou. Kniha proto vedle velmi přesných a ucelených představ palety dějů ponurých i roztomilých dokáže snadno vykouzlit úsměv nebo dokonce slzu (a leckdy obojí současně) na tváři čtenáře. Renáta není z knih, jež by se četly jedním dechem. Byla by to škoda. Spíše by se měla vychutnávat jako uvolňující četba před spaním. Kniha o níž se vám m.že zdát, kniha, s níž usnete pod hlavou.

Renáta nad hlavou od Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky, od těchto autorů podle mne dosud nejzdařilejší kniha. Zdařilé skicy z periférie společnosti, úsporným perem nahozené, ale tak umělecky, že čtenář před sebou okamžitě vidí celou postavu, předměstí Ústí nad Labem (Na stavbě), spořilovské sídliště (Renáta nad hlavou), místnosti hudební školy, kde neoblíbená jeptiška obětuje svůj čas pro nadějného chlapce (Rukavice). Knížka plná smutných, ba tragických postav. Ať už je to první oddíl – snad bych ho nazval „nešťastné dětství“, kde vlastně jen úspornými náznaky se rozvíjí v mysli nejen napínavý příběh, ale i celá tristní existenciální situace. V dalších oddílech potkáváme podivíny, ztracené existence až kriminálníky a jejich bezprostřední – mnohdy nic netušící okolí. Bezvýchodnost, sousled nedorozumění, život k uzoufání... Ale situace a jazyk nás dokonce často přivedou k usmání, k smíchu dokonce. A v mysli běží film. Vyprávění je tak živé, že čtenář namá zapotřebí nadprůměrné představivosti, aby viděl: krajinu, postavu, její gesta, její dikci, její způsob chůze. Vidím, jak se vleče holčička se sáňkami s polomrtvou tetou (Na samotě), slyším, jak se načuřuje Karel, když Romana dostane vyrážku (Vyrážka), pozoruji ty dva staré blázny, když v noci ve stodole šlapou na plyn (Noční jízda). Já to slyším a vidím. Místy čtu Hrabala, místy Camuse, narazím na Karla Čapka: Kapesník bez adresy, scéna u jasnovidky, str. 62. Povídky vykreslují dnešní (českou) společnost, mnohdy má však čtenář pocit čehosi nadčasového, čehosi, co už tu bylo, co teprve přijde, co je tu stále. Emoční de ja vu. Přičemž celá skupina povídek je takřka fantasmagorická (Křídla, Šulína, Pozdní návrat). Přes veškerou ironii, přes onen tristní pohled na lidi a jejich společenství – vyznívá kniha humanisticky, čiší z ní dokonce soucit. A nezměrná fantazie! Závěr, poslední povídka – Cigarety v polštáři – kde na smrt nemocný člověk, řemeslník, přitakáva životu, chápe se štětce a kyblíku s barvou a začne natírat plot okolo nemocnice – to je úsměvný optimismus. Hezký konec. Jiří Boreš, Berlín (momentálně na pár dní v Praze)