(...) Ajvaz především z různých úhlů zkoumá pohled vidění a pohled reflexe. Při svém básnickém "bloumání" krajinou vidění pozoruje, jak se smysl viděného vynořuje, putuje, odkrývá, děje se a (v noci) opět zakrývá. Na jeho cestě ho provázejí souputníci nejen z řad filozofů (Husserl, Heidegger, Foucault), ale i spisovatelů (Nabokov a především Rilke), z jejichž textů svítí "podivuhodná setkání vzdálených věcí" i "tichý, nezřetelný šepot nezařaditelných tvarů".
