Mimi golem, Island a nacionalismus po kupě s chamtivostí
nakl. Dybbuk
Román CoDex 1962 Islanďana Sjóna zaznamenává mnoho žánrů, způsobů cítění a osobních historií. Nerovnoměrně rozděluje svou pozornost mezi Lea, Jósefa a hrstku dalších postav a mnoho konfliktů. Obsáhlá trilogie, lehce chaotická, vyprávění střídá vyprávění, která často matou – všechny tyto kvality nabízejí okno do širšího lidského příběhu. Je to riskantní, vtipná, zcela jedinečná postmoderní kniha.
Dvacet let připravovaná trilogie CoDex 1962 je Sjónovo největší a nejambicióznější dílo. Splétá v něm starověká i moderní témata do jedinečného vyprávění, které zahrnuje snad úplně všechno — beletrii, historii, teologii, folklór, film, poezii, komiks, mýtus, drama a samozřejmě bohatou tradici islandského vypravěčského umění. Vypravěč knihy Josef Löwe se narodil v roce 1962 — ve stejném roce, dokonce ve stejném okamžiku jako autor. Jeho příběh však začíná daleko dříve v postavě hladovějícího židovského uprchlíka za druhé světové války. V maloměstském německém hostinci naváže vztah s místní pokojskou a společně pak stvoří z kousku hlíny dítě, ne nepodobné mýtickému Golemovi. Jestliže první díl je milostným příběhem, druhý je pak příběhem detektivním. Löwe přijíždí na Island se svým hliněným dítětem v krabici od klobouku, aby se zapletl do záhadné vraždy. Na konci této části jeho hliněný syn ožívá. V závěrečné části, která se odehrává v současném Reykjavíku, se Josefův příběh stává science fiction. Pomalu začne vycházet najevo, co se za Josefovým příběhem doopravdy skrývá. Geneze celé knihy se pak uzavírá do kruhu a my nahlédneme na nebezpečnou cestu, která by lidstvo mohla čekat. Budoucnost však podle Sjóna není tak temná, jak se nám může v současnosti zdát.
Ukázka:
PROMĚNA
„Jednoho rána, když se Josef L. probudil ve své posteli z nepokojných snů, shledal, že se proměnil v nestvůrné mimino. Ležel na zádech, měkkých a poddajných jako péřový polštář, a kdyby dokázal alespoň trošku zvednout hlavu, uviděl by vyklenuté, růžové břicho s vystouplým nezhojeným pupkem. Přikrývka na oblém břichu sotva držela a hrozila, že sklouzne na podlahu. V porovnání se zbytkem těla měl žalostně vyzáblé údy a ty se neohrabaně a nezvladatelně komíhaly.“ „Už žádné příběhy!“ „Ale to je literární aluze!“ „A co má být?“ „Dodává příběhu o Marii-Sofii a mém otci nebožákovi hloubku, uvádí ho do vztahu se světovou literaturou.“ „To je mi fuk! Jsem dychtivá vyslechnout, jak to bylo s tím děckem. Vyprávěj mi o sobě!“ „Myslíš to mimino?“ „Ano! Dumtudum, jinak odsud odejdu!“ „Ať je tedy po tvém, fí!“ „Táda.“ „Tý!“ • • • „Löwe hliněné děcko něžně zdvihl a položil ho na bříško. Hbitými prsty mu přejížděl po zádech a tvaroval lopatky a páteř, boky a hýždě, kolenní čéšky a kotníky. Tádatý. Dumtudum fí. ‚Moje dítě!‘ blesklo Marii-Sofii hlavou, když hroudu znovu obrátil na záda. ‚Komupak jsi podobný, chlapečku?‘
Lõwe pilně modeloval prstíky na nohou i na rukou, kreslil čáry na dlaních i chodidlech, vrstvil hlínu, až vznikly spánky a týl, a vytvořil uši, které umístil na hlavě poněkud vysoko. Marie-Sofie položila svému milému ruku na rameno. ‚Musíme mu dát obličej, víš, s těmi oušky jako mušličkami, trochu odstávajícími, ano, ba až telecími, mi tak trochu připomíná mého bratra — a možná i mě samotnou.‘ Pozorovala ho, jak do hlíny vtiskává obličej: chlapcova tvář byla jasná, měl vysoce posazené obočí i lícní kosti, ale samotná líčka byla baculatá, ústa velejemná s hluboce vykrojeným Amorovým lukem. Löwe mu ústa otevřel a zasunul do nich prst, zformoval z hlíny patro, dásně i jazyk, a poté se obrátil k dívce ve svém těle. ‚Buď tak hodná a otevři pusu.‘ Marie-Sofie ho poslechla a rozpačitě před ním rozevřela ústa. On jí prsty obou rukou přejel jazyk. ‚Děkuji!‘ Vyhladil hlínu pod chlapcovýma očima a tu a tam ho poupravil. Dívka ústa zase zavřela:
V krabici na klobouky před nimi na stole leželo spící nemluvně, úžasně podobné jim oběma, a ji najednou popadl nepochopitelný neklid: co to je za bláznovství, nechat to škvrňátko ležet nahé a bezmocné ve špinavé papírové krabici? Bylo nabíledni, že to s dětmi neumějí — byli pěkný párek podivínů! Nebylo snad jasné, že takovým jako jí a nebožákovi není radno svěřit malé miminko? Zatoužila dítě okamžitě zvednout a přitisknout si ho na prsa. Chtěla svého tmavého synka obejmout, něžně ho pochovat a přitom mu tiše a konejšivě broukat nějakou láskyplnou hloupost, jakou nám hřejivý dotek nemluvněte vyvolává na rtech. Marie-Sofie si bezděky rukou šátravě přejela po plochém hrudníku a najednou jí bylo líto, že není ve vlastním těle, ale nechtěla Löweho rušit, byl pohroužený do posledních úprav jejich dítěte; ona za ním neklidně přešlapovala. Co mu má říct? Vrať mi moje prsa? Ne. Místo toho zašeptala: ‚Není mu zima? Neměli bychom ho něčím přikrýt?‘
Löwe hliněné tělíčko všude vyhladil a nyní ho začal na kolenou a loktech mačkat. Oči neustále upíral na rozpracované dílo, ale na dívčiny otázky odpovídal, jako by mluvil sám se sebou, a pokaždé když dítěti vyrýsoval nějaký záhyb, se odmlčel. ‚On nic necítí. Ještě ne. Až potom. Nachystej si něco. Dečku.‘ Marie-Sofie si prstem přejela čelo — čelo muže ve svém těle:‚Čelo — mohl bys mu na něj nakreslit tuhle vrásku?‘ Löwe si prohlížel svůj obličej: ‚Má smysl, aby se mi podobal?‘ ‚Ano, je to krásná linie, očividně ji nevyryly obavy ani vztek; zkrátka tu je. A když se miminka vyznačují něčím zvláštním, když se jejich vzezření či projev vyznačuje něčím, co se většinou považuje za známku dlouhého odžitého života, vypadá to tak záhadně. Člověku se pak zdá, že takové dítě přišlo odněkud zdaleka, a že nám dokonce odtamtud přináší vzkaz. Myslím, že mít takové dítě nablízku je zdravé.‘ Löwe přikývl a nehtem ukazováčku přejel chlapci po čele.“ „Ano, to je pravda, můžu se jí dotknout?“ „Až později! Čas běží, ti dva nemají celou noc jen pro sebe…“
„Marie-Sofie obdivovala, jak Löwe přejíždí jejími hbitými prsty po dětském tělíčku: stvoření se chýlilo ke konci a ona se nemohla dočkat, až sebou oční víčka zaškubají a dítěti se v očích poprvé objeví odraz světa. Ach ano, pravda! Ještě mu musejí věnovat zrak. Löwe stál mlčky u stolu a s kritickým výrazem si prohlížel své dílo; zatahala ho za ruku, za svou ruku, a ukázala na své oči, na jeho oči. On zaryl palce hliněnému chlapci do obličeje a rozšířil mu oční jamky. ‚Mám je v kapse kalhot…‘ Dívka došla do skříně pro kalhoty a sáhla do levé kapsy — byla prázdná, děravá. ‚Zašiju ti ji…‘ ‚Ne, nedělej to, prosím, dávám si do té kapsy to, co se smí, nebo dokonce má ztratit. Lidem dělá ohromnou radost, když na procházce něco najdou, a já se tak zapojuju do neoficiální chodníkové výměnné burzy. Do druhé kapsy si ukládám to, co najdu a chci si nechat.‘
Když uslyšel svůj dívčí hlásek, omluvně se zasmál. Marie-Sofie strčila ruku do pravé kapsy — a skutečně, mezi drobnými mincemi a útržky papíru nalezla kožený váček. Nahmatala v něm dvě kuličky: bulvy, které chlapci přesně pasovaly do hlavy. Löwe si od ní váček vzal a vylovil z něj hnědé oči a dva rámečky filmové cívky — na jednom byl vidět Adolf Hitler u řečnického pultu, na druhé seděl ten samý muž u stolu a utíral si z kravaty skvrnu od omáčky. Löwe vložil na dno každé oční jamky jeden dílek filmu, oči položil na ně a překryl je hlínou, kterou si vyškrábl zpod nehtů. Dílo bylo hotové.
Marie-Sofie a Löwe si vyměnili pohled, prohodili si těla a prohlíželi si plod práce svých rukou: na toaletním stolku v hanbaté farářské špeluňce za pokojem číslo dvacet tři v prvním patře hostince Vrieslander v městečku Kükenstadt na řece Labi leželo dokonale tvarované děcko. Byli se svým dílem navýsost spokojeni. Teď už zbývalo jen v hliněném tělíčku probudit život. Můj otec sevřel prsten a poprosil mou matku, aby udělala totéž. Společně pak vmáčkli pečeť do křehkého trupu, doprostřed mezi hrudní kost a genitálie. Probudil jsem se k životu a její oči mě uviděly. Radniční hodiny dvanáctkrát odbily. Dvanácté odbití viselo nad městem jako předčasný pozdrav na rozloučenou. Kdosi zaklepal na dveře.
překlad Marta Bartošková
16.5.2024