Karel Kryl - zdaleka ne jen protestsongy tragéda národa
Oko
3. března to bude 30 let od smrti písničkáře, který v několika generacích zlidověl. Dost možná by ho hodně podebralo zjištění, kdo všechno si ho po jeho smrti bere do úst. A protože to je navíc letos v dubnu osmdesát let od jeho narození, vyjdou znovu léta rozebrané jeho sebrané Texty písní a Básně v editorské péči Jana Šulce.
Jaká byla Krylova poezie? Rozlišoval mezi básněmi pro čtení, pro recitaci, pro zpívání?
Nepochybně rozlišoval mezi svými písňovými texty a básněmi. Mezi českými písničkáři v tom nebyl sám, básně vedle písňových textů můžeme vysledovat i v tvorbě Sváti Karáska, Jaroslava Hutky, Bohdana Mikoláška, Zbyňka Benýška, Oldřicha Janoty, Jiřího Dědečka, Karla Plíhala a dalších. Poezii vedle písňových textů psal Kryl od samého začátku, tedy od první poloviny šedesátých let, některé jeho rané texty se pohybovaly na rozhraní recitovaného a zpívaného textu. V sedmdesátých letech, kdy měl málo koncertních příležitostí, v jednom období pocítil touhu být více básníkem než písničkářem a z tohoto jeho vnitřního rozhodnutí vznikly zejména básnické knihy Slovíčka a Zbraně pro Erató. Vedle toho psal krátké humorné verše vycházející zejména z českého a slovenského folklóru, ty mu posléze sloužily jako vhodné odlehčující doplňky do dramaturgické stavby vlastních koncertů. Vydal je ve dvou svazcích v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých.
Co to bylo vlastně za typ básníka? Zařadil byste ho někam do české básnické tradice?
O této otázce jsem často hovořil s Antonínem Brouskem, který Kryla obdivoval a pokaždé, když jsem s ním mluvil, stočil na Kryla řeč, byla to jeho vášeň. Brousek řadil Kryla do gellnerovsko-haussmannovské linie českého básnictví, jistě u něj nacházel i spříznění s exilovým básníkem starší generace Pavlem Javorem (vlastním jménem Jiřím Škvorem) žijícím v Kanadě, jímž se též zabýval jako editor a napsal o jeho tvorbě text. Kryl se stavěl polemicky k většině moderní české poezie, chtěl být básníkem rýmované poezie pevné formy, i když uměl pracovat i s volným veršem. Hledali-li bychom nějaké generační spříznění v tvorbě, jistě si nejblíže byli právě s Brouskem a navzájem o tom věděli a mluvili, o tom není pochyb.
Za koho se vlastně Kryl považoval? Za barda, za básníka, za zpěváka protestsongů?
Kryl se jednou v klubu U Zlatého melouna v Michalské ulici setkal s mým tátou, který tam hrál na pozoun v lékařském dixielandu. Kryl mu říkal: „Jó, vy jste muzikanti, kam já se na vás hrabu.“ Táta mu říkal: „Ale kdepak, vždyť vy jste velkej muzikant, vás zná celej národ.“ A Kryl na to: „Já jsem muzikant mizernej, vždyť umím jen pár akordů, proto se taky lidi ty mý písničky naučej. Já jestli snad něco opravdu umím, tak psát texty, básničky, to je to, co opravdu umím.“ Z toho usuzuji, že Kryl se považoval především za muže slova, za spisovatele, za básníka. To by ostatně mohlo dosvědčit víc lidí, nejen můj táta.
z rozhovoru, který s editorem Janem Šulcem vedl Jiří Peňás, Lidové noviny 2014
28.2.2024
