Vypadat normálně ještě neznamená normální být - rozhovor s Annette Bjergfeldt
Nikola Kochová, nakl. Host
Román Kodaňská Píseň písní vypráví o několikageneračním hledání „lásky století“, není však banální a nevyhýbá se těžkým tématům, jako jsou chudoba, domácí násilí a nejspíš i vražda. Zároveň ukazuje svět, kde je přítomna naděje, láska a radost. Příběh každé postavy je vyprávěn citlivě, se sympatiemi a celkový dojem je bez ironie hřejivý.
Vidíte takto opravdu svět, který nás obklopuje? Nebo je to ideální podoba světa, jak o něm sníte?
Je to takový mix. Každý si prošel nějakým velkým trápením a já ráda to, co mě bolí, zapíšu do knihy.Tak například jsem zatím nenašla svou „lásku století“, ale jsem si jistá, že než zemřu, přijde to. Určitě existuje osoba, která funguje na stejné frekvenci jako já, jedna jediná taková osoba je potřeba! Člověk po lásce touží celý život a já si myslím, že tak to má být. Zároveň se dějí věci, které mě zraňují a od mého snu mě vzdalují. Ale po každém takovém období jsem opět šťastná. Možná jsem to odhodlání zdědila po své matce a babičce, které když si usmyslí jít zaplavat v zimě, prostě jen rozbijí led a jdou na to.
Jak je poznat i z magické obálky s hrochem, kniha Kodaňská Píseň písní je plná roztodivných motivů, originálních zápletek a zvratů. Odkud je čerpáte, přichází to samo postupně při psaní, nebo si předem vytváříte nějaký seznam?
Zřejmě je to tím, že jsem byla dlouho spíš hudebnice než spisovatelka. Roky jsem vystupovala na koncertech a ráda jsem mezi jednotlivými písněmi vyprávěla krátké příběhy. Čtyři roky jsem takto koncertovala v Americe a to mě hodně naučilo. Jednou jsem třeba hrála a zpívala pro jednoho koně.
To mě moc nepřekvapuje, protože jsem četla vaši knihu.
Ano! Často jsem na koncertech taky vyprávěla o lidech ze své rodiny, vlastně jsem to dělala od dětství a pokračuju v tom i ve svém psaní. V rodině je totiž vždycky někdo na hlavu, určitě i v té vaší! Zajímají mě hlavně lidé, kteří vypadají normálně, ale normální nejsou ani omylem. Například matka z knihy Kodaňská Píseň písní má předobraz v mé matce. Taky ráda chodila do obchoďáku, v podstatě se tam narodila. Pořád si chtěla kupovat parfémy, ale byla jasnozřivá. Předem věděla, na čí pohřeb brzy půjdeme, ačkoli ta osoba nebyla ani nemocná. Ale přitom matka nebyla divná, byla to taková Grace Kellyová, stevardkovský typ. Ten svůj dar nechtěla, radši by měla nový outfit, ale byla obdařená jasnozřivostí. Všechno o matce v knize je pravda, dokonce i vracející se sen o baletkách tančících na našem trávníku je pravdivý. Ačkoli ten trávník patřil k jinému domu, než který popisuju v knize. Mnohokrát mi ten sen jako dítěti vyprávěla.
Zmíněný rodinný dům stojící na Palermské ulici působí také magickým dojmem. Zdá se, že je jednou z dalších postav knihy.
Je to tak. Možná je to tím, že já sama pocházím z předměstí Kodaně, kde se nikdy nic magického nedělo. Lidé hráli fotbal, chodili do supermarketu, nic divného. Ale já si vždycky přála zažít něco divného, jako třeba hrát pro koně. Moje babička sice nikdy nevystupovala v cirkuse jako ta knižní, zato to byla drsná babča, která se pokaždé pohádala v obchodě a nám dětem nikdy nedávala pusinky. Nemilovala jsem ji, ale ráda jsem ji měla, byla divná.
Máte úžasně divokou představivost, zásobí vás příběhy i vaši blízcí?
Ano, nikdy bych nemohla psát bez lidí, kteří mi vyprávějí příběhy. Shromažďuju je ve své hlavě a mám ráda i bizarní věty, něco, co někdy někdo pronesl. Nebo třeba věty z filmů. Jsem tak trochu uvězněna v jazyce a v příbězích. Pamatuju si, že když jsem poprvé četla biblickou Píseň písní, měla jsem málem závrať. Občas jdu do kostela a zpívám a ta slova jsou prostě nádherná a vytvářejí obrazy, příběh. Myslím si, že slova jsou posvátná, a to je možná můj problém. Dnes se odmítám dívat na zprávy. Všechno, co se děje, je odporné: koronavirus, životní prostředí, Ukrajina. Říkám si, že bychom jako lidé měli být schopni i jiných příběhů. Domnívám se, že musíme přinášet i ty dobré, a o to mi při psaní jde. Vraťme se zpátky k mé první knize Kodaňská Píseň písní a příběhu o matce. Mohla jsem ho napsat taky dost jinak, protože má matka byla prostě a jednoduše sobecká. Mohla jsem napsat znepokojivý příběh o své narcistní matce.
Tento matčin povahový rys je v knize mezi řádky také znát.
Ano, je to tam, ale pořád tu postavu máte ráda. Lidé mají různé vady charakteru a dělají chyby, ale přesto je má někdo rád. V knize Kodaňská Píseň písní je jedna výjimka: soused hrobař je čisté zlo, i takoví lidé existují. V knize vždycky musí být jeden stoprocentní padouch!
...............
ukázka z rozhovoru, publikovaném v Kavárně Hostu
16.2.2024
