Můj svět je barevný a ostrý, díky indiánům
nakl. Argo
"Mezi indiány jsem se změnila. Tak trochu zjemněla a začala svět vnímat jinak. Nepřišlo mi zvláštní, že ani jedno z našich dětí se nenarodilo za pomoci zdravotníků v porodnici, že štěně, které jsme si z lesa přinesli domů, není pes, ale vlčí mládě, a že dokonce ani orlí pírko do náhrdelníku nezískáte jen tak, ale musíte si ho doopravdy zasloužit. Nic není zadarmo." Danka Štoflová
Ukázka:
Na začátek
Indiány jsem ve svém životě znala pouze dva. Vinnetoua, který se mi jako muž nelíbil vůbec, a sebe, protože mi otec v dětství říkával indián Ksivá Huba. Neuměla jsem totiž říkat ř. Mayovky jsem nikdy nečetla a filmy o indiánech mi přišly nepochopitelné a děsivé. A protože život má dokonalý smysl pro ironii, stala jsem se já, obyčejná česká holka, manželkou Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Seznámili jsme se v New Yorku, kde jsem se snažila prosadit jako začínající malířka. Cesta k našemu manželství byla dlouhá, klikatá a plná překážek. Jenže láska je zvláštní věc a soukolí osudu někdy přeskládá kolečka událostí tak, aby úhledně a krásně zapadla přímo do sebe. A tak jsem vyslyšela Tammyho touhu, a aniž bych tušila, co mě čeká, sbalila jsem si malířské potřeby, pár pláten, popadla pod paži svého mopsíka a následovala Tammyho na místo, které Čerokézům po staletí patří.
Začali jsme žít poblíž jeho tradiční indiánské rodiny, uprostřed hlubokých lesů Severní Karolíny, na úpatí Kouřových hor. Turbulentní život, který jsem vedla v New Yorku (ode zdi ke zdi), se zklidnil, trochu jsem si vydechla a přijala svoji novou roli (Tammy, já vážně nevím, jak dlouho to tady vydržím) mezi indiány. Indiánský život jsem chtě nechtě přijala. Sžívání našich zcela nepochopitelných a odlišných kultur přineslo mnoho vtipných situací, pláče a také nocí, kterými jsme se s ledovýma očima prokřičeli až do svítání (já už to tady dýl nevydržím), abychom se pak stejně tak dlouho a vášnivě udobřovali, pod ostřížím zrakem orla bělohlavého, symbolu čerokézského lidu, barevně vyvedeného na Tammyho hrudi. Je pravda, že ačkoliv jsem se opravdu snažila, svoji novou velkou indiánskou rodinu jsem nejdříve hluboce a ze srdce nenáviděla.
Po letech nekonečných hádek a dramatických scén jsem se do ní však uvážlivě zamilovala a smířila se s tím, že se jisté věci nezmění. Prostě jsem si zvykla. Byly to věci, které se mě přímo bytostně dotýkaly, a cítila jsem, že ustupuju ze svých evropských standardů. Jako třeba, že každé ráno, když vstanu, sedí v obývacím pokoji našeho domu patnáct členů příbuzenstva a vaří si snídani, ačkoliv bylo pečlivě zamčeno na dva západy. Že naše lednice je lednicí všech. Že vařím o dvacet porcí jídla víc, než bych musela, a že na mě kuchyňským oknem z terasy často zírá medvěd a mlsně se olizuje. Že mezi indiány není žádné téma tabu a bratranec vám u večeře, přímo mezi sousty a bez uzardění, ukáže vřídek na předkožce a požádá vás o odbornou radu na nejlepší formu léčby. Tohle všechno jim však lehce odpustíte, oči se vám rozzáří a hlasitě rozbuší srdce, když vám ukážou svoje „indiánské“ věci. Třeba les, který je alfou a omegou jejich života. Jsou s ním hluboce propojení, sdílejí s ním dobré i zlé. Je součástí jejich kultury, zdrojem obživy a chrání ho. Slyší, že les dýchá, horečnatě nebo smířlivě, že pláče, když umře lidská bytost nebo zvíře. A také že se raduje z každého nového života.
Indiáni chápou, že jsme všichni součástí jednoho živého organismu, kterému říkají Matka Příroda. Věří, že mají svá srdce uložená ve stromech, a chodí naslouchat, jak silně to jejich ještě tluče. A pak místo v nemocnicích umírají pod starým, suchým stromem, v jehož koruně hnízdí orel bělohlavý, který po smrti zachytí a odnese indiánskou duši nahoru ke hvězdám. Mezi indiány jsem se změnila. Tak trochu zjemněla a začala svět vnímat jinak. Nepřišlo mi zvláštní, že ani jedno z našich dětí se nenarodilo za pomoci zdravotníků v porodnici, že štěně, které jsme si z lesa přinesli domů, není pes, ale vlčí mládě, a že dokonce ani orlí pírko do náhrdelníku nezískáte jen tak, ale musíte si ho doopravdy zasloužit. Nic není zadarmo.
Evropské standardy, kterými jsem se často oháněla, vzaly zasvé. Aby ne, protože šaman, který doopravdy hulí, je nejváženější osobou společenství. Můžete se na něj obrátit s jakýmkoliv problémem, nemocí, sousedskou hádkou i s nevěrným mužem. Umíchá vám nápoj, do plátěného váčku nasype bylinky, dýchne vám na čelo a vy z jeho týpí odcházíte lehkým krokem a s tak opojnou úlevou, že se skoro vznášíte. A pak jsou tu pradávné mýty, kterým nevěříte. Ovšem jen do doby, než se k vám za tmavé noci snese z oblohy Aušrá, indiánská dívka, kdysi dávno obětovaná pro blaho rodu, orlímu králi. Úhledně si srovná tmavá, hebká křídla na nahých zádech, přímo u vaší postele, a láskyplně pohladí vaše obří, těhotenské bříško, na které uroní pár vlhkých slz.
Můj život se naplnil a moje staré já jako mávnutím proutku zmizelo. Dokonalá jsem nebyla nikdy, ani teď, ani předtím. Vždycky jsem si přála být krásná, vysoká a štíhlá a kupovat si šaty velikosti XS. Jenže jsem malá, mám plná prsa a dokonale oblý, slovanský zadek. A taky hodně žárlím a mnohokrát jsem Tammyho chtěla zabít. Což jsem tedy nakonec neudělala, ale doopravdy jsem k tomu měla hodně blízko. Dokonce jsem jednou Tammyho málem otrávila sušenými bylinkami, které ho měly ke mně, navždy a oddaně, připoutat věčnou láskou. Mockrát jsem přemýšlela, proč Tammy se mnou ve skutečnosti vlastně je. A tak jsem se ho na to jednou u snídaně zeptala. Tammy se zamyslel. „Protože se naprosto báječně a od srdce směješ,“ řekl a cvrnknul mě do nosu. Pravda je, že naše manželství vždy bylo a stále je velmi bouřlivé, samozřejmě mojí zásluhou, a naše rodina se rozrůstala postupně a s jistotou, tolik typickou pro indiánskou filozofii „Když Manitou dá“.
Narodila se nám dcera Anežka, drobná holčička se světlými vlásky a zelenýma očima, dokonalá kopie své evropské matky. Duši však měla indiánsky temnou po svém otci, tolik odlišnou od mojí a v naprostém kontrastu se svým andělsky jemným zjevem. Po pár letech se nám narodila dvojčátka, chlapci, Vashti a Ayian. Snědou tvář a tmavé rovné vlásky měli stejné jako jejich otec. A indiánského ve své duši neměli téměř nic. Život to zkrátka někdy tak zašmodrchá. A já jsem určitě někdo úplně jiný než kdysi. Teď už mám svoje orlí pírko. Ne že by mě k něčemu zavazovalo, ale je to prý jasný symbol nezdolné, indiánské duše. Kdysi, před pírkem, jsem byla jen mladá malířka žijící v New Yorku a pokoušející se dobýt svět. Svět jsem nedobyla, to je pravda, ale za pokus to stálo. Teď je můj svět stejně tak barevný a ostrý, jak jsem si vždycky přála. Díky indiánům. A já jsem jednou z nich. Howgh.
29.6.2023