Prolnutí místa a člověka - Einstein v letech 1911 - 1912 pobýval v Praze
nakl. Argo
Šestnáct měsíců, od začátku dubna 1911 do konce července 1912, žil Albert Einstein v Praze. Tento fakt opomíjí mnoho lidí včetně obdivovatelů Einsteinova učení nebo příznivců nepopiratelného kouzla Prahy. Vždyť to byla tak krátká doba a také docela na začátku profesní dráhy fyzika. Tyto měsíce teď zeširoka popsal Američan Michael D. Gordin v knize Einstein v Čechách.
Einstein by mohl být kamenem a Praha rybníkem – nebo naopak, jak chcete. Můžeme vidět dopady tohoto krátkého prolnutí místa a člověka, které se neprojevily okamžitě. Vzhledem k tomu, že několik let po odjezdu z města se Einstein shodou okolností stal nejslavnějším vědcem, který kdy žil, a protože Praha byla více než tisíc let jedním z hlavních otevřených přístavů v evropském kulturním a duchovním životě, máme bohatou studnici pramenů, abychom mohli rekonstruovat jejich vědomé i bezděčné vztahy.
Michael D. Gordin
Ukázka:
Příběhy o Einsteinovi a Čechách se téměř neustále obracejí nazpět, překrývají a vzájemně posilují. Postava, s níž se člověk setká na začátku jednoho narativu, se neočekávaně znovu objeví po letech nebo úplně jinde. Zasvěcenecká debata o opuštěné teorii gravitace ovlivní po desetiletích spánku ideologické debaty sovětských filosofů. Středověká minulost se s úpornou vytrvalostí projevuje v období moderny na přelomu 19. a 20. století. Ta různorodost je ohromující, složitá tapiserie utkaná z takových elementárních vláken, že by se mohlo zdát, že prakticky všechno v Praze se může spojovat se vším v Einsteinovi a naopak. Tak tomu samozřejmě není. Existují významné epizody v dějinách vědy v Praze – například rozkvět alchymie ve městě v 16. a 17. století nebo významné epistemologické úvahy raně novověkého českého myslitele Jana Amose Komenského –, jež na těchto stránkách nebudou vůbec zaznamenány.
Stejně tak existují význačné osobnosti v Einsteinově českém prostoročasovém intervalu, které v tomto muži a jeho dalším životě nezanechaly prokazatelnou stopu, ať bychom si sebevíc přáli, aby se tak stalo. To se týká například jiného slavného německojazyčného Žida, který v letech 1911–1912 žil v Praze a který byl zapojen do totožných společenských kruhů jako Einstein: spisovatele Franze Kafky, autora posmrtně vydaných románů Proces (1925) a Zámek (1926) a povídky Proměna z roku 1915 (o muži proměněném v brouka, vydané devět let před Kafkovým předčasným úmrtím na tuberkulózu). Pro velkou část dnešního světa je Kafka ztělesněním Prahy. Z důvodu svého obrovského vlivu na světovou literaturu a světové myšlení, pramenícího v nemalé míře z jeho pozorného rozebírání psychologických tlaků modernity, Kafka poutá pozornost značného počtu badatelů, z nichž někteří si dávají záležet na spojení jeho činorodosti s jeho rodným městem. Vzhledem k tomu, že oba byli Židé, představují symboly významných změn bouřlivého 20. století, a jelikož oba byli ve stejné době v Praze, je nesmírně lákavé si představovat intelektuální setkání Einsteina a Kafky.
K setkání došlo, ale nezanechalo intelektuální stopu. Dne 24. května 1911 Einstein pronesl řeč o teorii relativity v místním diskusním kroužku Berthy Fantové, erudované a filosoficky ambiciózní ženy s konexemi, která bydlela nad lékárnou svého muže na Staroměstském náměstí. Kroužek, který kolem sebe shromáždila, se stal magnetem pro německo jazyčné intelektuály, zvláště ty spojené s německou univerzitou, které výrazně doplňovali Židé (během prvního desetiletí 20. století se ona a její rodina rostoucí měrou orientovaly sionisticky). Albert Einstein byl do kroužku uveden, aby se vyhovělo jeho přání najít společníky, s nimiž by mohl hrát na housle. Bylo věcí zdvořilosti, aby fyzik, který už získal vynikající pověst svými základními příspěvky ke speciální teorii relativity a kvantové teorii, představil svou práci členům kroužku. Vystoupení, konaného 24. května, se zúčastnil jeho univerzitní asistent Ludwig Hopf, dále významný pražský autor Max Brod a (podle jeho deníku) Brodovi přátelé Robert Weltsch a Franz Kafka. Diskuse byla zřejmě živá a Hopf rovněž rozebral práci psychiatrů Carla Junga a Sigmunda Freuda. Kafk a zjevně neřekl nic důležitého.
Následujícího dne se skupina sešla znovu, ale Kafka zůstal doma. To proslulé setkání Einsteina s Kafkou vypadalo takhle: patrně si podali ruce a prohodili pár slov. Nedošlo k žádné delší diskusi o metafyzice a prostoročasu, k žádnému zkoumání osudu jedince v průmyslové civilizaci, k žádné debatě o estetice v hudbě nebo literatuře. Ani Einstein, ani Kafka se nikdy o tom setkání nezmínili. To by v podstatě nemuselo být překvapivé: na koktejlových večírcích se setkávají spousty lidí a pak na účastníky rozmluvy zapomenou. Ale tihle dva se v pozdějších letech stali význačnými lidmi. V roce 1919 britské zprávy o potvrzení Einsteinovy obecné teorie relativity – na níž začal vážně pracovat, když žil v Praze – vynesly vědci mezinárodní uznání. Byl na titulních stranách novin po celém světě a roku 1921 podnikl slavný návrat do Prahy, aby proslovil veřejnou přednášku, jejíž posluchači měli pouze místa k stání. Jak se zdá, Kafka tomu nevěnoval pozornost. Je nepravděpodobné, že by o Einsteinovi nebo relativitě nevěděl – vlastně se o ní 10. dubna 1922 zmínil ve svém deníku. Byla to ojedinělá a typicky sarkastická poznámka, že jako dítě byl ve vztahu k sexuálním záležitostem „tak nevinný a nevzrušený jako dnes například vůči teorii relativity“.
překlad Jiří Kasl
27.7.2022