Ukrajinské 20. století – století bojů za svobodu
Josef Rauvolf
Minulé století, jak je prožívala Ukrajina, bylo nahony vzdáleno nějaké idylce – přesvědčit se o tom můžeme v obsáhlé publikaci historika Volodymyra Vjatrovyče Ukrajinské 20. století.
Autor, uznávaný odborník na poválečné dějiny Ukrajiny, především pak na historii osvobozeneckého hnutí, zvolil zajímavý a vůči laickým čtenářům jistě vstřícný a zajímavý přístup – nevypráví dějiny, historické události jak je zvykem, tedy chronologicky a "dějepisně", ale maluje celkový obraz osvobozeneckého hnutí a bojů s pomocí medailónů jednotlivých osobností.
Možná to není každému známo, a vzhledem k tomu, jak naše předlistopadová historiografie přistupovala k dějinám Sovětského svazu a jeho jednotlivých republik, není vlastně divu. Ostatně, i taková šílená tragédie, jakou byl Stalinem vyvolaný a řízený hladomor na Ukrajině v letech 1932 a 1933, kterému padlo za oběť možná až tři milióny lidí, možná více, není v obecném povědomí. A pokud jde o další tragédie, o systematické vyvražďování Ukrajinců orgány bolševické tajné policie, o pronásledování každého, kdy by se mohl zdát byť jen podezřelým, ani o tom nevíme. A upřímně řečeno, nebýt současné brutální agrese imperiálního Ruska, ničícího vše v dosahu, Ukrajina a její dějiny by nás nejspíš i nadále příliš nezajímaly. Samozřejmě k naší škodě, protože ať chceme nebo ne, jsme zde v Evropě všichni provázáni.
A například historie bojů Organizace ukrajinských nacionalistů, již mimojiné vedl Stepan Bandera, je bolševickým podáním tak zkreslena, že si dodnes myslíme, jací že to ti banderovci byli zločinci. Ano, NKVD a KGB zde odvedly skutečně profesionální práci! Mistrovsky se jim dařilo ohýbat dějiny, vytvářet mýty, které přetrvávají dodnes.
Dopodrobna popsaná historie bojů za samostatnost Ukrajiny, ať již vedených proti polským, německým či sovětským utlačitelům je neuvěřitelnou mozaikou osobností, jejichž jména zde nebudeme uvádět, abychom někoho nevynechali, osobností, které neváhaly položit životy. Samy za sebe přitom hovoří vysvětlující poznámky pod čarou, kdy je téměř u všech jmen údaj o mnoha a mnoha letech strávených v lágrech. Nic víc, a přesto to stačí.
Vjatrovyč přibližuje i osudy těch, kteří nevydrželi fyzické a psychické mučení a rozhodli se udávat své bývalé druhy v boji, nesoudí přitom, ani nedává odpustky, ale uvádí všechny okolnosti, snaží se pochopit jejich motivace.
Boje to byly skutečně líté a krvavé, nezapomínejme, že k poslednímu ozbrojenému střetu mezi povstalci, usilujícími o svobodnou a samostatnou Ukrajinu, odtrženou z bolševické říše zla, a jednotkami NKVD, došlo v roce 1960! A schválně si promítněme, co se asi tak v tu dobu dělo u nás... a připomeňme si stále nejasný postoj oficiálních míst k bratrům Mašínům.
Jistě další neznámou kapitolou jsou boje mezi ukrajinskými a polskými vojáky, ke kterým docházelo těsně po skončení druhé světové války a které jsou dodnes předmětem sporů mezi oběma zeměmi, kdy jedna obviňuje druhou. A opět, Vjatrovyč nestraní ani jedné straně, ale objektivně popisuje, co všechno se tehdy dělo, všechny ty výpady a vraždění. Autor se postupně dostává až do sedmdesátých a osmdesátých let, popisuje tvrdé tažení proti disidentům, umělcům, literátům, vydavatelům samizdatu. A opět následují dlouhá léta lágrů...
Četba to vzhledem k neuvěřitelnému množství tragédií, utrpení a obětí není zrovna příjemná, zároveň však – a dnes obzvlášť – rozhodně potřebná.
Josef Rauvolf
3.6.2022