Ohniskovy nové kousky - Starej pop

Tomáš Weiss

Milan Ohnisko (1965) je básník a literární redaktor. První poezie mu vyšla už v samizdatu před rokem 1989. V posledních letech nejprve získal za sbírku Světlo v ráně Literu za poezii 2017, pak spolu s Olgou Stehlíkovou porodil básnířku Jaroslavu Oválskou s jejím prostřednictvím sbírku Za lyrický subjekt. Pak dva knižní rozhovory - s Davidem Kollerem a s Danielou Drtinovou - no a teď je tady zase jednou za sebe se Starým popem. foto: Veronika Králík

Autor je schopen lehce distancované výpovědi o skutečnosti, aniž by přitom sklouzával k abstrakci. Za básníkovým neotřelým pohledem stojí humor a právě citlivost vůči hmatatelnému světu – důvod, proč Ohniskovy básně působí tak mladistvě.

Kamil Bouška

Kniha je ilustrována ruským výtvarníkem žijícím v Praze Viktorem Pivovarovem.

 

Lyrická poezie nemá děj

 

Lyrická poezie nemá děj

snaží se vystihnout náladu

 

Nálada prská

jak volské oko

 

Pokojská tlačí

vozík se saponáty

něco ji svléká očima

 

Z botanického hlediska

je meloun bobule

 

a svět

nekonečně malý hrášek uprostřed ničeho

 

 

Muž zvenčí a muž zevnitř

 

Muž zvenčí je k nerozeznání podoben muži zevnitř a naopak.

 

Jedné hluboké zimní noci se potkají na prahu, potřesou si

rukou, utrousí par vět. Poté se každý z nich vrací, odkud přišel.

 

 

U pisoárů

 

To je mi dnes nějak smutno, řekni mi, co mě potěší.

Po smrti budou tvé nehty výraznější. Kůže se napne, vrásky

vyhladí.

 

Taky je mi dnes nějak smutno, i ty mi řekni… však víš.

Po smrti ti už nikdy nebude smutno.

 

Děkuji, moc se mi ulevilo.

Taky se mi ulevilo: budu si prohlížet své nehty, plny klidu

a nepřestajné pohody.

 

A třeba tam bude i hudba hrát!

Určitě tam bude i hudba hrát. Jemná, sotva slyšitelná, ale krásná.

 

A co vize?

O vize, samozřejmě že vize! Cožpak bez nich cokoli jest

možno?

 

Nehty, kůže, hudba, vize… ach.

Domluveno!

15.1.2021