MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Další z dílů pořadu literárního redaktora a nakladatele o novinkách českého knižního světa. Poslechnout si autora můžete v rámci sobotní dopolední Víkendové přílohy na Českém rozhlasu - Vltava. Číst si jeden z dílů jeho pořadu můžete právě teď.
MeziŘádky 29. 6. 2019
Italský spisovatel Claudio Magris, letos osmdesátiletý, patří k oceňovaným mistrům evropské literatury. Jeho román z roku 1986 Dunaj, označovaný někdy s nadsázkou jako cestopis, protože je to pozoruhodné putování dějinami a kulturou Evropy, především té střední, je jednou z nejpřekládanějších knih italské literatury 20. století. Další Magrisův román z roku 2015 nazvaný metaforicky právnickou formulkou Pro nedostatek důkazů má podobnou středoevropskou ambici, ale východiskem ke středoevropským příběhům tu je novodobá historie autorova rodného Terstu, kdysi rakousko-uherského přístavu.
K románu Pro nedostatek důkazů inspiroval Magrise jiný Tersťan, Diego de Henriquez, který žil v letech 1909 až 1974 a život zasvětil záměru vytvořit Muzeum války jako memento proti všem válkám. Tohle muzeum město Terst před několika lety z Henriquezových sbírek dokázalo vybudovat a otevřít jako Muzeum války pro mír a k názvu přidalo i jméno jeho iniciátora.
Magris v poznámce k románu výslovně uvádí, že kromě shody s tragickým Henriquezovým úmrtím v hangáru, kde skladoval budoucí exponáty, nemá postava příběhu s Henriquezem nic společného. Všechno v románu Pro nedostatek důkazů už je Magrisova imaginace a výsledek jeho ohromujícího mapování mnoha skutečných příběhů, které s válkou i s odporem k ní souvisejí. A tak si v knize čteme, nejen o nacistickém vězení s kremační pecí v terstské Risieře. Tenhle objekt nezmizel, ale je dnes proměněn v působivý památník. Magris vypráví také o Albertu Vojtěchu Fričovi a jeho indiánském chráněnci Čerwuišovi a připomene slovy své postavy Gabčíka a ostatní hrdiny, kteří zabili tu hyenu Heydricha. Hlavní průvodkyní románu je však žena, dcera terstské Židovky, která přežila německou okupaci schovaná v istrijské vesnici, a černocha z americké armády. Tahle doktorka Luisa Brooksová je pověřená uspořádáním muzea a na její příběh navěšuje Magris pestrý středoevropský hrdinsko-kolaborantsko-zločinecký evropský mišmaš plný paradoxů.
Román Claudia Magrise Pro nedostatek důkazů vydalo v překladu Kateřiny Vinšové nakladatelství Mladá fronta.
Jiné evropské město, které představovalo ojedinělý kulturní fenomén, je litevský Vilnius. Přezdívalo se mu litevský Jeruzalém. Jeho symbolickým koncem byly likvidace starého hřbitova v roce 1950 a demolice Velké synagogy v roce 1954. Tedy za sovětské éry, a dokonce ani ne na příkaz Moskvy. O zbourání synagogy rozhodli místní funkcionáři pět měsíců po Stalinově smrti a jeho poslední antisemitské kampani.
Ve Vilniusu se za německé okupace odehrál pozoruhodný příběh záchrany židovských písemných památek, který pak pokračoval po válce, když přeživší zachránci zjistili, že sovětská moc hodlá po nacistech v likvidaci židovské kultury pokračovat. Tuhle historii sepsal americký židovský historik David Fishman v knize Pašeráci knih.
Co se ve Vilniusu dělo? Nacisté se rozhodli zlikvidovat židovské rukopisy a knihy, ale ty nejcennější chtěli shromáždit v Ústavu pro výzkum židovské otázky ve Frankfurtu nad Mohanem. Protože by nezvládli třídění obrovského množství shromážděných písemností, povolali k tomu čtyřicet Židů z ghetta. A ti se rozhodli zachránit, co se dá. Knihy pašovali do ghetta a tam je v podzemí ukryli. Po válce se přeživší postarali o jejich vynesení na světlo, jenže záhy se museli pustit do dalšího pašování. Nejprve do Polska, jenže tam zrovna vrcholila antisemitská vlna, a tak knihy putovaly dál, do Spojených států, do Židovského vědeckého ústavu, založeného původně ve Vilniusu.
David Fishman svou knihu Pašeráci knih napsal z větší části jako historii aktérů toho příběhu a zahrnul do něj i působení likvidátorů, Němců i Rusů. Pašeráci knih jsou napínavým vyprávěním o záchraně kultury a paměti, o vůli k přežití. Pašeráky knih vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská v překladu Martiny Neradové.
Americky historik Timothy Snyder patří k nejpronikavějším současným znalcům dějin střední a východní Evropy. Ve svých dvou posledních knihách však dal své vědomosti a schopnosti do služeb obhajoby svobody. Předloni vyšla také česky jeho stručná příručka o potřebě učit se z dějin pod názvem Tyranie s podtitulem 20 lekcí z 20. století. Připomněl jsem ji v těchto tipech na dobré knihy jako výtečný, intelektuálně jiskřivý a srozumitelný návod, jak se nenechat oblbnout, jak se vyhýbat lžím, zachovat si svobodný rozum i vůli, jak uvažovat samostatně, co pro to dělat.
V nejnovější knize Cesta k nesvobodě se Snyder věnuje velmi podrobně, s drtivou argumentací založenou na faktech současnému sešupu liberální demokracie k nejrůznějším formám autoritářských a autokratických režimů. Samozřejmě velkou a důkladnou pozornost věnuje Donaldu Trumpovi a zdrojům jeho zatím úspěšného pokusu o vládu nad Spojenými státy. Nachází pro něj označení sadopopulista. Trumpův sadopopulismus spočívá podle Snydera v jednoduchém triku: ubližuje svými opatřeními nejzranitelnější části svých voličů a ti povzbuzeni prezidentovým neskrývaným rasismem vnímají vlastní trýzeň jako příznak toho, že ještě daleko víc se ubližuje jiným lidem. A tímhle se podle Snydera Trumpova Amerika začíná podobat Rusku a Moskvě se tak k obrazu svému podařilo proměnit americkou vnitřní politiku.
Snyder přesvědčivě dokládá a vysvětluje pojem kyberválky, roli hoaxů, polopravd a lží. Ukazuje, jak fungují a co způsobují. V šesti hutných kapitolách popisuje, co se děje, a upozorňuje, že pokud nedokážeme najít proti tomuto masivnímu ovlivňování účinnou obranu, bude hůř.
Kniha Timothyho Snydera Cesta k nesvobodě je náročnou knihou, odměnou vám bude orientace v současné politice, kde se hraje o budoucnost nejen vzdálených Američanů či bližších Ukrajinců, ale i o tu naši.
Cestu k nesvobodě vydala společně nakladatelství Paseka a Prostor v překladu Martina Pokorného.
K trojici titulů autorů zahraničních připojuji knihu českého historika Jana Křena. Jeho monografie Čtvrt století střední Evropy s podtitulem Visegrádské země v globálním příběhu let 1992˗2017 odpovídá na otázku, která se objevuje čím dál častěji: Mají čtyři země volně sdružené po roce 1989 opravdu něco společného? Jan Křen totiž z nadhledu historických souvislostí ukazuje, v čem se podobají, proč na některé dnešní výzvy reagují podobně. K hlavním charakteristikám myšlenkového světa visegrádské čtyřky řadí svérázný mix postkomunistických stereotypů včetně zděděných protiruských averzí nové antikomunistické vrstvy, ale také xenofobní předsudky živené politickými předáky a nešikovnou strategií unijních představitelů. Ti kritizovali Viktora Orbána za plot, ačkoli podobné ploty začalo stavět Španělsko už v roce 1998 a Bulharsko a Řecko v roce 2012. Sebevědomý Macron mluvil o cynismu visegrádských zemí, které zavírají hranice, ale Francie se utečencům z Itálie také neotevírá. Křen to nazývá dialog hluchých. Knihu Jana Křena Čtvrt století střední Evropy vydalo nakladatelství Karolinum.
21.10.2019
