Dva chlápci a jejich hledání tajemství dobré výchovy

Marek Herman, Jiří Halda, Tomáš Weiss

Vysokoškolský pedagog Marek Herman je autorem bestselleru Najděte si svého marťana. Noovu knihu napsal s kamarádem a odborníkem na výchovu Jiřím Haldou. Kniha o rodinných konstalacích a hledání sebe sama vychází ze skutečných příběhů lidí, které autoři potkávají na svých cestách po Čechách, Moravě a Slovensku.

Ukázka:

sedm hodin večer, dušičkový čas, strašná mlha
konec listopadu 2016

bojím se, ale zeptám se vás

Byl jsem včera na přednášce ve školce v Modřanech a rozplakala se mi tam jedna paní, když jsem mluvil o tom, jak je strašně důležité, aby malé dítě mělo něžnou a spolehlivou mámu. Že potřebuje něhu, vůni a doteky. A že je nenahraditelná. Paní zvedla opatrně ruku. Bojím se, ale zeptám se vás: a co děti z kojeňáku? Když vás tak poslouchám, mám strach, co s nima vlastně bude?

A já odpovídám stejně jako vždycky. Mám pro vás dvě odpovědi: jednu přísnou a jednu vlídnou. Ta přísná je, že nemají žádnou šanci, jsou ztracené. Mezi lidma to zašumí, vždycky se to tak stane: chtěli by slyšet, že existuje nějaká naděje. Ale ona většinou bohužel neexistuje. V mozku prostě máme emoční systémy, a když jsme malí, tak jsou otevřené a čekají, že dostanou ve správný čas něhu a pohlazení. Nejlépe od mámy, která umí do něhy doslova zabalit. A když je nedostanou, tak se ty systémy zavřou a zůstanou trvale a nevratně poškozené. Konec.

Malá naděje je přece jenom v tom, že příroda se ráda jistí, a tak nám většinou dává ještě šanci na opravu. Takže například co nenachytáte do jednoho roku, tak o to se můžete ještě pokusit v následujícím období. To znamená do roku a půl, do dvou, maximálně do tří let. Ale už nikdy tak dobře jako při té první šanci, už vám bude vždycky něco chybět.
Prečítajte si tiež: Uznávaný český pedagóg: Materské školy nevznikli pre potreby detí, sú výmysel dospelých

A ta vlídná odpověď? ptala se paní a tekly jí přitom po tvářích slzy. Ta vlídná je, že existuje něco jako tzv. imunita nebo odolnost. A to znamená, že některé děti se vyhrabou úplně z čehokoli. I když je to už od narození všechno nastaveno proti nim a vlastně by to vůbec neměly zvládnout. Ale ony to dají! Ale je jich strašně málo, zlomky procent, spíše promile. Ale jsou.

Po skončení přednášky za mnou ta paní přišla a řekla mi, že se ptala na sebe. A že musela plakat, když jsem popisoval, jak se malé děti, aby tu bolest a bezmoc přežily, musejí odstřihnout od svých citů. A jak je potom celý život hledají, ale nemůžou je najít. Hledají samy sebe. Když jste popisoval, že ten člověk v dospělosti leží vedle svého partnera a pro toho druhého to je, jako by tam nebyl... víte, můj manžel se mě často ptá, jsi tady? Jsi u mě? A já pláču, protože tam opravdu nejsem a chtěla bych tam být. Nevím ale, co mám dělat. Změní se to někdy?

A já jsem před ní stál a věděl jsem, že jediné, co můžu udělat, je zpevnit ji a dát opatrnou naději. Že je poctivá a že je dobré, že o tom vůbec takhle může mluvit, protože kdyby žádná naděje neexistovala, tak by ji to ani jako možnost nenapadlo. Ještě jí řeknu, že přesně vím, o čem mluví, dokonce naprosto přesně. Ale víc nemůžu.

Na druhé straně je ticho.

Jsi tam, brácho?

A Jirka vydechne, a pak se pomalu přidává, že to je bohužel jasné a že nechápe, že když se to rodičům vysvětluje, že tomu nerozumí. Co je na tom proboha k nechápání?

Když jsem mimino, tak je přece strašně důležité všechno poprvé. A já mu v tom skočím do řeči! Ne, že bych chtěl něco říct, ale vlastně jenom proto, že jsem rád, že tam na druhé straně teď je: to je jasné, to je jasné, to řešíme s holkama v Montessori taky.

A co?

No, že to „poprvé“ je strašně důležité, a prosíme mámy, aby si to pohlídaly, protože právě to „poprvé“ si zapisujeme hluboce do paměťových map. První dotek. První vůně. První spinkání. První koupání. Prostě poprvé. Ze srandy tomu říkáme „učení kladivem a kovadlinou“. A Jirka se směje a říká to je dobrý, budu si vozit kladivo s sebou v kufru, abych jim to mohl ve školce ukázat.

A pokračuje: ono to je tak, že když je dítě starší než jeden rok, tak se sice ještě může nechat dosytit něhou, to jo, ale mozek k tomu prožitku přidává už i řečová centra, a tím pádem to není tak silné jako beze slov.

A pak je malou vteřinu potichu, a to já už vím, že přijde nějaká věta, co se mi bude líbit. A ona fakt přichází, protože Jirka říká… ono je totiž vždycky lepší něco prožít než o tom žvanit, to je jasný, že jo. Jo. Přesně tak. Jáda.

A najednou mi to sepne a zase se mi otevřou horizonty a naskakuje mi jeden obraz za druhým, protože je to vlastně fakt jednoduché jak facka: že se v životě furt donekonečna o něčem dohadujeme, kdo měl pravdu a kdo ji neměl a kdo co komu řekl. Slova, mluvení, jenom slova a mluvení. A přitom by stačilo přijít a svou milou ženu beze slov obejmout, protože ji mám rád. A v tom objetí si ona může přečíst: pocem a přestaň už se na mě zlobit, dyť já přece vím, že jsem někdy na zabití. Anebo cokoli, co bude chtít. Protože to je přece obejmutí. A to umí mluvit, i když se nic neřekne.
 

do háje s překorektnělostí

Pak s Jirkou přeskočíme k pěstounské péči u nás a jak je to fajn, že se změnil zákon a že děcka přece nemají být v kojeňáku, ale v rodině. Jenom nás oba štve, že po narození dítěte má matka, která se nechce o svoje dítě starat, ještě lhůtu půl roku na rozmyšlenou, než se ho definitivně zřekne. To je strašně moc času. Úplně zbytečná lhůta to je! A v konci ti, kdo na to nejvíce doplatí, budou zase jen ta malá děcka. Protože musí půl roku čekat u přechodných pěstounů, a tak jako tak k nim navážou vztah. A pak to musí udělat ještě znova ve své nové rodině. A to je bída, to je zlé. Víš co, Marku? Žádné dítě nedokáže přežít zklamání dvakrát, to je na tom to zlý. Takže zbytečně hazardujeme s těma maloškama jenom proto, že jsme zase přeslušnělý k mámám, který si to většinou ani nezaslouží. Zase je to ta otravná korektnost, která prolézá naším životem jak rakovina. Všichni můžou všechno a všichni mají právo. A ten malý prťous, co je bezbranný? Ten jako co? Nic, pane přednosto, ten je malý, takže ten je nám úplně ukradený. Protože matka feťačka má přece svoje práva. I když se děcka opakovaně vzdala. Navzdory tomu, že se s ní pracuje. Všichni se snaží, jenom ona ne. To je přece postavené na hlavu, ne? Štve nás to.

opuštěné dítě už bude vždycky křehké a obolavělé

A já si najednou vzpomenu, jak se mě ve školce v Ostravě zeptala jedna starší paní ředitelka, jak se dívám na osvojování dětí. Vzala si holčičku ve 2,5 letech z kojeňáku: máma feťačka, otec alkoholik, teď ji mají doma s manželem, chtěli by ji zahrnout láskou, protože jak by ty věci jinak dávaly smysl. A teď se mě ptá, jakou mají spolu šanci. Vypadne ze mě proboha, proč jste to udělali?

Najednou je v místnosti hrobové ticho a všichni se na mě dívají, co já s tím. Pak se zeptám: Víte, jakou odpovědnost na sebe berete? Nadechnu se a zase znova ztěžka vysvětluju (pokolikáté už?), že existují mozkové systémy a ty, když nedostanou včas, ve správný čas, podněty, které mají dostat, tak je mozek trvale a nevratně poškozený. Tečka. Ale to ještě není všechno. Ještě jednu důležitou věc vám musím říct: osvojené děti mají v pubertě tendenci zničit rodinu, která si je osvojila. Je to pomsta za jejich skutečnou rodinu. A je kombinovaná s přirozenou potřebou se od rodiny emočně a sexuálně oddělit. Protože do té osvojené oni přece nepatří. Atmosféra by se dala krájet, dívají se na mě, jako bych to na ty děti celé narafičil já.
Prečítajte si tiež: Uznávaný český pedagóg: Mama je doma kráľovná, nie slúžka. Zariadiť to má otec a deti to musia vidieť

Najednou se ale postavila taková krásná stará šedovlasá paní a začala mluvit. Vyprávěla, že si před dvaceti lety osvojili s manželem tři děti. Měly sedm, čtyři a jeden rok. A ty první dvě navzdory tomu, co jsme jim dali, tak se v pubertě dost agresivně vymezily a odloučily se od nás. A bohužel i s tou nejmladší máme šílené problémy. To už ale měla v očích slzy. Nevím proč, ale najednou mám pocit, že jsem tu situaci už jednou prožil, že ji znám a bojím se, že vím, co paní řekne. A ono se to pak opravdu stane: víte, ona nám otěhotněla s takovým násilnickým debilem, promiňte, že to tak říkám, ale nemůžu jinak, protože on se teď chce toho miminka vzdát. A berou oba drogy. A my tomu nerozumíme, protože jsme udělali, co bylo v našich silách, ale tohle je opravdu peklo. Muž, co seděl vedle ní, ji vzal opatrně a tak nějak něžně za ruku a jen pokýval hlavou. Manžel. Klidným hlasem se přidal: abyste nám rozuměli, my si nestěžujeme. Udělali jsme, co jsme mohli. Ale nerozumíme tomu.

Jirka mě poslouchá a po chvilce říká: dítě se po osvojení nadechne a nasává. Takže určitá šance tu je, ale nejdůležitější je vždycky to konkrétní dítě. Vždycky musíš zjistit, jak je odolné, jak je na tom biologicky, geneticky, energeticky, inteligenčně a jak s temperamentem. Tahleta celá skládačka dohromady bohužel.

No jasně, to je celý Jirka. Pan Systémový.

Ale on pokračuje dál: dítě, které opustili rodiče, bude už vždycky křehké a obolavělé. Ta zrada se bude bohužel projevovat celý život, hlavně v zátěži. Když dojde na lámání chleba, tak často selžou a spadnou do průseru, a to mnohem častěji než zdravá děcka. Jen někdy, někdy se to může obrátit v dobré: může se z něho třeba stát výborný doktor nebo terapeut. Rozumíš? Jeho životní úkol je to všechno zvládnout a obrátit ve svůj prospěch. To je asi ta odolnost, o které mluvíš ty, Marku. Ale to je bohužel strašně těžké a skoro nikdo to nezvládne.
 

férový princip

Paradoxně největší chybou rodičů je to, že chtějí osvojené dítě zahrnout bezpodmínečnou láskou. Můžou, to jo, ale jenom částečně. Ale stejně důležité, možná ještě důležitější, je nastavit tomu dítěti pevný řád, režim a povinnosti. Lásku s podmínkou. Aby pochopilo férový princip „zasloužit si“. Osvojené dítě se za žádnou cenu nesmí naučit, že být osvojený je vlastně výhoda, na kterou by mohlo hřešit. Náhradní rodiče prostě potřebují pochopit, že dítěti musí nejprve vtisknout pravidla a ta pak laskavě, ale důsledně, vyžadovat. A teprve když je dítě dodržuje, může za ně dostat lásku. Zní to sice drsně, ale je to tak. A my to musíme bez obalu přesně takhle říkat. Protože se ještě pořád setkáváme s rodiči, kteří mají původně krásné úmysly a dojímají se sami nad sebou, protože „chtějí pomáhat“ a „rozdávat lásku“. Přivezou si domů dítě a chtějí se začít mít rádi, a ono to zaboha nejde a nejde. A pak to počáteční odhodlání postupně semelou každodenní stereotypy. Protože poctivý život je náročný. A taky proto, že osvojené dítě umí bohužel proměnit atmosféru vztahů tak, že celou rodinu stáhne do šílené nepohody. I když to dělá neuvědomovaně. Postupně ji
může otrávit a rodina přestane jakoby dýchat. Vychovávat osvojené děti je zkrátka hodně těžké. Před pěstouny smekáme, o tom není řeč.

Ale.

Pěstounské rodiny často děti ze soucitu zavalí servisem, dostatkem a láskou a myslí si, že to stačí. Tak nestačí. Musí si uvědomit, že děti opuštěné matkou jsou v permanentním pocitu existenčního strachu a zklamání. Takže jasně, že potřebují fyzický kontakt, lásku a mazlení. To ano. Ale hlavně, hlavně potřebuje osvojené dítě dostávat lásku s podmínkou. Což je zjednodušeně řečeno kombinace nastavení pravidel a usilovné vedení k co největší samostatnosti. Proto se pěstounská rodina – a to bez pardonu – musí naučit pracovat s pravidly. Žádné ty malý chudáčku opuštěný, my tě zabalíme do lásky a všechno zase bude v pořádku. Pak by to totiž mohlo dopadnout jako v bajce o zmrzlém medvědovi: když ho chudáka zachráníte, tak vám doma sice rozmrzne, ale hned potom vás sežere.

vyježděné dálnice v mozku

Máme oba s Jirkou zkušenost, že se rodiče při slovu „pravidla“ zaseknou. Někteří to vůbec nevezmou, no jasně pravidla, vy mi tak budete něco vykládat… Jiní to odkývají, ale pak si nevědí rady. A jak se to dělá? To si jako máme doma sednout za stůl a nastavit pravidla?

Jo.

To je takové divné, ne?

Ne, není.

Pokud doma nemáte jasná pravidla, takhle přesně to udělejte: sedněte a společně je vymyslete. I když samozřejmě nejlepší je, když svoje děti k pravidlům přivedete postupně a přirozeně.

Jak?

Začínáme už v těhotenství. A maminky to nevědomky dělají, aniž by o tom takhle uvažovaly. Tím, že v určitou dobu vstávají, v určitou dobu jí, v určitou dobu chodí spát. Pravidelný denní rytmus je první krok pro nastolení řádu v rodině. Každá rodina má svůj vnitřní čas a rytmus. Nemůže nemít. A jeho strážkyně je máma, protože dítě budí, krmí a uspává. Pravidelný denní rytmus je pro dítě zdánlivě nenápadným, ale silným zdrojem pocitu bezpečí. Protože když se věci opakují, pak jsou předvídatelné. Tím jsou čitelné: tady to znám, vím, co je teď a co bude následovat. Bezpečí. Pravidlům a řádu se dítě intenzivně učí mezi druhým a třetím rokem. Je to tzv. “otevřené okno příležitostí“, což znamená, že nám to vlastně půjde samo, jen se s pravidly musíme potkat. A cílem je, aby si dítě doslova a do písmene vyjelo stereotypní dálnice v mozku. To znamená, že na stereotypní podnět přijde stereotypní odpověď: věci se dějí stejným způsobem, na stejném místě, ve stejný čas. Prostě pořád stejně dokola. A optimálně potřebujeme k pocitu bezpečí tzv. vyjet šest dálnic, jsou to:

✓ vstávání

✓ usínání

✓ odchod

✓ příchod

✓ jídlo

✓ povinnosti

Takže je ráno. Máma přichází a rozsvítí lampičku a řekne už je ráno a jde pryč. Za deset minut přijde podruhé, jemně pohladí malou po tváři a řekne: za chvilku vstáváme. A odchází. A malá ví, že když máma přijde potřetí, řekne tak šup, vstáváme. A pak už začne jedna věc za druhou, jako když navlékáme korálky: odestlat peřinu, otevřít okno, záchod, koupelna, zoubky, složit pyžamko, chystat snídani. Jedna věc za druhou ve stejném pořadí, každý den. To je stereotypní dálnice „vstávání“. Je každé ráno stejná.

každé ráno stejná

A když to trošku přeženeme, tak mámě vlastně jenom stačí čekat na správných „kontrolních stanovištích“, až jimi naše malá projede: v koupelně, v kuchyni u stolu, v pokojíku u skříně. A nakonec u botníku na chodbě, kdy přichází s batůžkem. V něm je všechno, co tam má být, a máma se jenom zeptá: máme všechno? Ano, máme. Obléknou se a jdou. Je to přesný opak ranních nervů a nestíhání typu zase jdeme pozdě, já už se z toho asi fakt zblázním nebo neviděl hergot někdo moje klíče? Vstávání a usínání jsou dva nejdůležitější okamžiky, protože jimi otevíráme a zavíráme den.

Dálnice usínání: je za deset sedm a já už přesně vím, jak bude vypadat následující hodina a půl, která skončí tím, že mi máma dá pusu na dobrou noc. Každý den stejně. Jako u Blbečků na dvorečku.

Stereotypy potřebujeme při odchodu z domu a také při příchodu zpátky. Kam dávám tašku, kam oblečení, co udělám jako první, co jako druhou věc, co třetí. Bim, bim, bim. Dálnice jsou úžasné, šetří energii a nervy. Chvilku to trvá, než je vyjedeme, ale časem, mámy a tátové, časem pracují za nás.

Jsem v tom zabraný až po uši, naskakují mi další a další obrazy. Povinnosti, Jirko!! Chystám se hartusit, že děti nemají doma žádné povinnosti, což je dneska asi nejhorší zvrácenost, a že každé dítě povinnosti prostě ke zdravému vývoji potřebuje, že začínáme už od tří let, rodiče jsou ale dubi zadubení, protože místo aby děti vedli k plnění povinností, tak jim doma akorát tak posluhují. Mámy dělají dětem regulérně služky. Tátové to vidí a nezasáhnou. Tolerují to. Nebo si dokonce nechají posluhovat taky. A pak se diví. Oni se, Jirko, fakt diví, že se pak děti chovají k mámám, jako by opravdu byly jenom ty služky. Čemu se proboha divíte? Dyť je to sami učíte!

Ale to už slyším píp píp píp píp, Jirka parkuje a musíme končit.

Jiřino, to už je hodina a půl v čudu?

Jo.

Tak se drž, ty paznehte!

Ty taky, brácho!

záleží, co my s tím uděláme

Měl bych se zvednout a udělat si něco k jídlu, ale ještě chvilku sedím a přemýšlím. Probíhá mi hlavou všechno, o čem jsme se s Jirkou bavili. Těžké věci. Těžké věci. Chvilku jsem v Ostravě, pak zase v Modřanech, a najednou mi naskakuje debata, kterou jsme měli před týdnem na jednom semináři. Dlouho jsme probírali, jak se nám zranění z dětství hluboko zapisují do těla. A po dvou hodinách jsme se dostali k hrozně těžkému, ale zároveň nadějnému závěru: že vlastně vůbec není důležité, co nám komu udělali, když jsme byli malí. Protože každému nám přece něco udělali! Svět totiž není ideální místo. A tím pádem ani neexistují ideální rodiče, že jo. Ale že nejdůležitější je, co my s tím pak uděláme. Vidím před sebou Kamilu, která seděla vedle mě, jak najednou vyvalila oči, do vzduchu zabodla prst a smála se. To je přesně ono! Důležité je, co my s tím uděláme! Čišela z ní ohromná úleva. Jako když jste dlouho pod vodou, a pak konečně vyplavete nad hladinu a nadechnete se. Osvobození.

když spánek není spánek

Před očima mi běží obrazy lidí, kteří to vzdali, protože je to zlomilo. Někteří to ani nezkusili. Jiní zase spolehlivě zopakovali vzorce svých rodičů a ty hnusy, co dostali, tak znova předali svým dětem. Ale je taky pár těch, co zabojovali.

Pamatuju se na takového sympaťáka z Opavy, který měl šílené problémy se spaním. Byl k smrti unavený, ale dlouhé hodiny nemohl usnout. Vždycky jsem poznal, když byl úplněk: přišel totiž celý takový pomačkaný, zatavený. Bez energie. Někdy úplně odevzdaný: já vám vůbec nemůžu spát, to je fakt hrůza. Popisoval mi napětí, které měl v nohách, roky se toho nemohl zbavit. Nerozuměl tomu. Proč hergot nemůžu spát, když jsem tak unavený? Pomalu a opatrně jsem mu začal vysvětlovat archetypy a jejich sílu. Že každé slovo má kromě běžného významu taky svůj starý, archetypální význam. A že právě ty hluboké významy nás ovlivňují.

Nerozuměl jak.

Podívej, každé tělo si pamatuje, co zažilo. Pamatuje si všechno. Celý svůj život. A na ty zkušenosti jsou nabalené různé významy. Běžnému vědomí jsou ale skryté, takže o nich nevíme. No a slova taky mají svoje skryté významy. A pod povrchem se tělo a slova spolu propojují: takže některá slova umí otevřít staré zkušenosti v těle. Rozezní je.

Pamatuju si, jak se na mě upřeně díval a čekal, kam to povede.

Takže spánek je spánek: jdeme spát, chce se nám spát, usnul jsem. Prostě to, jak o spánku každý den mluvíme, to je ten jeho běžný význam. Ale archetypální význam slova spánek, ten jeho silný skrytý význam je „oddávám se s důvěrou“. Nebo „nemám věci pod kontrolou“. A o to právě jde. O tu hlubokou skrytou sílu. Spánek je „oddávám se s důvěrou“. Potřebuješ přijít na to, jak se to zrovna u tebe propojilo. Jak se tvoje tělo umí nebo neumí oddat s důvěrou.

Minutu, možná chvilku dýl, seděl a ani se nehnul. Úplně zamrznul. Pak se probral a bylo vidět, že si zažil obrovské AHA.

Takže já nespím, protože mám strach se oddat s důvěrou?

Kývnul jsem hlavou.

A on to pak začal ze sebe sypat: jak mu to došlo, jak je to vlastně jednoduché, jak už ví, on ví! Jak to změní, jak zabojuje, že už se nedá. Nedá se!

Žil totiž hodně zvláštně. Potřeboval mít všechno čisté, přesné a na svém místě. Byl spokojený, když se mu v bytě nic neměnilo, všechno stálo tam, kde to mělo stát. Jedl stejná jídla, potřeboval stejné vůně, chodil spát ve stejném tričku. Jeden druh ponožek, všechny stejná barva. Stejnost světa mu dávala jistotu, že má svůj život pod kontrolou. Ale v tom úsilí si nevšimnul, že si ze života udělal vlastně tak trochu vězení. A stálo ho obrovské úsilí, aby to v něm udržel všechno pohromadě. Ta čistota a pořádek ho stály tuny energie. Proto měl nečekané výbuchy vzteku: každá jenom trochu jiná maličkost mu jeho svět ohrožovala. Cože? Nemáte? Jak to, že nemáte? Výbuch vzteku jenom proto, že v obchodě nemají to jeho mýdlo. To všechno ale v podstatě nebylo nic jiného než jenom zoufalá obrana proti jeho tátovi, který ho v dětství dlouho a nesmyslně týral. Jako malý kluk se proto naučil dokonale kontrolovat a ovládat, aby otci neposkytnul sebemenší záminku k tomu, aby ho bil. A uvěřil, že právě takový svět potřebuje k tomu, aby se mohl cítit v bezpečí. A potřeboval ho mít pod kontrolou. Mít ho pod kontrolou. Kdyby jen na chvíli usnul, ten známý svět by se mu rozpadl. Nemohl by ho držet. Takže se bál usnout.

ve starém svetru na zemi

Popisoval mi, jak ráno stojí před skříní plnou vypraných a nažehlených triček a nemůže si ani jedno obléknout, protože by tím porušil stav „všechno je čisté“. A to nešlo. Takže každé ráno vnitřní boj. To zase přebral od svojí mámy. Ta, když v pátek prala velké prádlo a převlékala peřiny, tak v noci potom spala na zemi ve starém svetru. Vedle postele, na které ležely čistě povlečené a voňavé peřiny. Nechtěla tu krásu porušit.

Když mi to popisoval, tak jsem sice ten obraz viděl před sebou, ale zpočátku jsem to vůbec nechápal. Spala na zemi? Jak na zemi? Až po chvilce mi to došlo.

A znovu jsem si uvědomil tu starou pravdu, že jsou to právě rodiče, kteří pro svoje děti doslova vytvářejí svět. A ti malí ho pozorují, vnímají a nabalují a nabalují. A když vyrostou, snaží se tím nějak probít, vyrovnat a žít. Ale někdy to navzdory obrovskému úsilí nejde a oni prostě jenom zopakují to, co viděli. A pak jim to taky nejde, aby si lehli do čistých peřin. Nebo si vzali čisté tričko. A vymýšlejí si k tomu různé báchorky. Nebo malé lži. Aby se daly aspoň jakž takž přežít ty nekonečné úzkostné strachy, které nakoupili, když byli malí. Protože tělo si pamatuje. Klidně celý život.

spodnička ve skříni

A do toho si vzpomenu, jak mi vyprávěla moje učitelka o jedné ženě, která si dlouhé roky schovávala v zamašlované krabici svoji krásnou novou spodničku. Měla ji celý život schovanou ve skříni, protože žádná chvíle nebyla dost sváteční k tomu, aby si ji mohla obléknout. Škoda rozbalovat, je přece úplně nová. Letošní Vánoce ještě ne. Možná ty příští. Nebo radši až přespříští. Až ji v té spodničce nakonec její muž pochoval do hrobu. A nemohl unést ten žal, když pochopil, jak přísná na sebe jeho žena byla. Jak si sama sobě přikázala, že si celý život „nezaslouží“. Stejně jako její máma. Tělo si zkrátka pamatuje. Kolikrát se na tu spodničku za svůj život šla asi podívat? Když zemřela, bylo jí přes sedmdesát let.

Chvilku váhám, pak ten příběh chlapíkovi před sebou ale celý sakum pikum převyprávím, až po tu skříň a zamašlovanou krabici. Snažím se mu vysvětlit, že to my sami si často vytvoříme vězení, protože něčemu uvěříme. A mnohdy to vůbec nemusí být žádná pravda. Ale v naší hlavě to pravda je. A pak se s tím strašně těžko žije.

musel jsem tam jet

Pořád ho vidím před sebou v momentě, kdy mu to došlo. Celý pomačkaný se mě jednoduše zeptal: takže dokud budu žít v tom vězení, tak budu blbě spát?

Přesně tak. Musíš utéct. Musíš se osvobodit.

Na chvilku zase zamrznul.

Čekal jsem, co bude.

A pak to řekl: víte, kde jsem se byl vloni v létě podívat?

Ne.

V Terezíně.

Ticho.

A pak pokračoval: nechápal jsem, co mě tam táhne, až jsem tam nakonec zajel. Musel jsem. Asi dvě hodiny jsem tam chodil, opatrně našlapoval, měl jsem pocit, že se se mnou zastavil čas. Úplně mě to ochromilo. Bylo to těžké. Řekl jsem mu, že tam jel, protože potřeboval zvenku vidět obraz toho, jak sám žije. Aby to už konečně pochopil: jak to vypadá ve vězení.

V hlavě mi to hučelo, byl jsem nadšený a zároveň vyděšený, jak ty věci fungují. Jak nás přitahují obrazy a situace, které potřebujeme k tomu, abychom se mohli uzdravit. Nebo něco pochopit. A jak o tom často vůbec nemáme ani tušení. Chlapíka to přitáhne až do Terezína, protože si ze života sám dělá peklo. To snad ani není možné. Nikdy nad tím nepřestanu žasnout.

Na jednom sezení mi řekl: dneska ráno mě napadlo, že se nebojím smrti. Ale bojím se stáří. Došlo mi, že nemám žádný vzor, o který bych se mohl opřít. Třeba dědu, který by mi řekl – podívej, takhle se prochází stářím, můžeš to udělat jako já, že to jde. Došlo mi, že na té cestě budu zase sám. A taky vím, že moje tělo sice je můj největší spojenec, ale zároveň taky moje největší slabina. A když mi ve stáří začne vynechávat, zešílím z toho. Mám strach, že to nezvládnu.

Takhle mluví pětapadesátiletý chlap, který byl jako malý kluk týraný. Místo toho, aby tehdy našel ve svém tátovi pevnou oporu a vzor, tak na všechno zůstal sám. Pořád si to nese s sebou. Padesát let!

Bylo to tenkrát silné a těžké sezení. Sám jsem toho měl dost. Už jsme skoro skončili, na chvilku se odmlčel, a pak řekl: někdy se bojím, že to prostě nezvládnu. Tělo mám rozbité, jsem tak unavený! Když jedeme od vás, moje žena mě hladí celou cestu z Prahy až na Moravu. A já bych nejradši jel až do Polska, aby nepřestávala.

Tak vypadá hlad po něze.

Pamatuju si, jak jsem šel tenkrát domů, venku bylo nádherně. Cesta vede kolem starých kaštanů, byl to takový ten hutný letní den plný života: sluníčko, staré stromy, sytá zeleň a nad tím modré nebe. A pořád dokola jsem musel myslet na to, jestli se mi podařilo dát mu naději. Jestli pochopil, že to, co se mu stalo, už je pryč. A že důležité je jenom to, co s tím udělá.

Jednou se mě zeptal: to je všechno tím bitím?

Ano. To je tím bitím.

Byl to takový krystal. Obdivoval jsem, jak na sobě pracuje. Jak maká. Jak se snaží věci změnit. Pořád hledal poctivý pohled na věci ve svém životě.

Co s ním asi je?

Jak se mu daří?

Může spát?

Nevím.
 

kopano journey

Pomalu se zvednu a jdu si konečně k večeři udělat ty nudle. Ani nevím, jak to ke mně přišlo, ale jsem takový spokojený, najednou mám v sobě klid a věci dávají smysl. Míchám si špagety al dente, a i když jsem strašlivě unavený, tak s každým dalším zamíchnutím je to trošku lepší a lepší. Pustím si k tomu Kopano journey od Hanse Zimmera na největší pecky, jaké snesu, a vím, že to je moje doma. Pak najednou cvak a jsem zpátky u Jirky. Kdysi mi vlastně jen tak mezi řečí řekl: stejně se mi na tobě líbí, jak ty se vyhrabeš z každýho kanálu, brácho.

Sice to neví, ale je to jedna z vět, které mě drží při životě, když jsem úplně na dně a je mi opravdu zle.

mezikapitola
ta zlomová otázka našeho života zní:
co je vlastně moje a co je jejich?

Byl to silný chlap, který když vstoupil do místnosti, tak ve vás okamžitě vzbudil respekt: mluví trochu úsporně, ale máte pocit, že to, co říká, dává smysl, že je to pravdivé, přitom neokázalé. Vyzařovala z něho síla. Přišel, protože má obrovské pochybnosti. Je úspěšný, ale to, co už dokázal, ty pochybnosti nezmenšuje, nemá to skoro žádný vliv. Nechápal to. A byl z toho unavený.

Postupně jsme zjišťovali, že má v sobě místa, kde má hluboká zranění, která mu ty pochybnosti přinášejí. Má obrovskou sílu, ale zbytečně rve trávu ze země a všechno, co dělá, ho stojí tuny energie. Nejhorší je, že každé ráno vlastně začíná od nuly. Přitom navenek působí, že dělá věci s lehkostí, dokonce vás napadne, že je to až nespravedlivé, jak mu to všechno snadno jde.

Vyprávěl mi: Byli jsme na běžkách, bylo to na jaře, už docela teplo. Jel jsem do takového táhlého kopce, podklouzávalo mi to, byl strašně těžký mokrý sníh, lepil se mi na běžky. Lil ze mě pot a měl jsem pocit, že mám 150 kilo. Vyseru se na to, vyseru se už na to! opakoval jsem si pořád dokola. Tohle přece nemám zapotřebí! Když jsem konečně dojel na vrcholek toho žabáckého kopce, tak tam na mě čekal můj kamarád, zastavil mě a říká: víš co? Jednou v životě bych chtěl běžet tak lehce jako ty. Aspoň jednou by mi to stačilo.

Aha.

Víc než rok jsme spolu řešili, že to, co má v hlavě, a to, co vidí ostatní, jsou dvě různé věci. Snažil jsem se mu ukázat, že špatný pohled je ten jeho. Že ostatní to vidí správně. Absolutně nechápal.

Takže mi ty věci jdou vlastně lehce?

Jo.

A jak je teda možné, že to vidím tak blbou optikou?

Protože se na sebe nedíváš svýma očima.
Ale očima svého táty, který tě mlátil a ponižoval.

Bylo to pro něho hrozně těžké přijmout. Jak to, že jsem o tom nevěděl? Jak to, že jsem kruci o tom nevěděl?

Nic si nevyčítej, to se stane nám všem. Když je dítě malé, snaží se ze všech sil přijít na to, co má dělat, aby rodiče byli spokojení. Aby ho měli rádi. Takže se dívá, co dělají, a poslouchá, co mu říkají. A pomalinku dochází ke zvnitřňování: to, co původně bylo vně, se dostává dovnitř. Buduje se náš vnitřní hlas. Časem si na něho zvykneme tak, že ho začneme považovat za svůj vlastní. Někdy se tomu hlasu říká svědomí.

Aha. Takže ten hlas nemám poslouchat?

To ti nepůjde. Neposlouchat ten hlas nejde. Spíše jde o to naslouchat mu a porozumět, co mi vlastně říká. A pak se rozhodnout, jestli se tím budu řídit nebo ne. Ale to je hrozně těžké. Spousta lidí totiž funguje spíše jako mechanický strojek, než aby skutečně žili. A pak mají v životě prasečí chlívek. Věci se jim dějí tak nějak samy od sebe a oni nevědí, proč. Ale začalo to v dětství. Když jsme malí, tak jsme neuvěřitelně citliví. A opravdu hlavně potřebujeme, aby nás rodiče měli rádi. A taky potřebujeme prostě přežít: když přežije máma-vlčice, přežijí i štěňata. Proto malé děti budou vždycky svoji mámu chránit, bránit a obhajovat. A cokoli hrozného se bude v rodině dít, bude si to mládě vždycky stahovat na sebe: je to moje vina, za to můžu já. Musím tomu zabránit. Dítě je popelnicí rodiny. A po všem nám zůstává paměťová stopa. A hlas v hlavě. A my ho posloucháme, i když nás často vede do evidentního průseru. A nedochází nám, že není náš.

Takže rozkaz zní jasně: nejdůležitějším úkolem našeho života je zjistit, co je vlastně moje, a co je jejich. Jakým mě naši chtěli mít, a jaký skutečně jsem.

Opravdu jsem nespolehlivý? Je to moje, nebo jejich?

Opravdu potřebuju dřít do úmoru? Je to moje, nebo jejich?

Opravdu nic pořádného neumím? Je to moje, nebo jejich?

Opravdu potřebuju mít na Vánoce 28 druhů cukroví? Je to moje, nebo jejich?

co je sakra opravdu moje a co je jejich?

Je na čase to zjistit. Jinak se nepohnete dál. Ani o milimetr.

9.10.2019