Na šestý román autora Mlčení jehňátek čekal celý thrillerový svět. A dočkal se…
nakl. Argo
Krásná Cari Mora nemá tušení, že pod domem, kde uklízí, je ukryto půl tuny ryzího zlata. To se však dozví jistý Hans-Peter Schneider, který po tomto zlatě slídí už roky, a zdaleka není sám. Cari stojí tomuto úchylnému zločinci v cestě a jejich střet, po němž zůstane celá řádka mrtvol, je nevyhnutelný…
Ukázka:
1. kapitola
Uprostřed noci spolu hovoří dva muži. Jsou od sebe 1673 kilometrů daleko. Každý má půlku tváře osvícenou displejem mobilu. Dva půlobličeje si povídají ve tmě.
„Dokážu najít barák, ve kterém to podle vás je. Řekněte mi všechno, Jesúsi.“Slabý hlas provází praskání telefonní linky: „Ze slíbených peněz jste zaplatil čtvrtinu.“ Puf puf. „Pošlete mi zbytek.“ Puf puf.„Jesúsi, jestli to, co hledám, najdu bez vaší pomoci, už ode mě neuvidíte ani vindru.“„Ani nevíte, jak velkou pravdu máte. V životě jste nic pravdivějšího neřek.“ Puf puf. „Protože to, co hledáte, leží na patnácti kilech semtexu. Bez mý pomoci vyletíte do povětří a rozplácnete se o Měsíc.“„Mám dlouhý prsty, Jesúsi.“„Ne tak dlouhý, abyste na mě dosáh z Měsíce, Hansi-Pedro.“„Jmenuju se Hans-Peter, jak dobře víte.“„Peter že by měl delší prsty než Pedro? To se mi snažíte naznačit? Podívejte, já o vaše personálie nestojím. Neztrácejte čas. A pošlete ty peníze.“
Spojení se přeruší. Oba muži leží a zírají do tmy. Hans-Peter Schneider je na své dlouhé černé lodi u ostrova Key Largo. Poslouchá ženský pláč vycházející z kajuty na přídi. Umí dobře imitovat hlasy. Napodobí hlas své matky a zavolá na vzlykající ženu: „Karlo? Karlo? Proč pláčeš, dítě moje? Vždyť to byl jen sen.“Zoufalou ženu hlas na chviličku ošálí, pak se Karla zase dá do usedavého pláče.
Ženský pláč, to je rajská hudba pro Hans-Peterovy uši. Ukolébá ho ke spánku. Jesús Villarreal se v kolumbijském městě Barranquilla nechá uklidnit syčením respirátoru. Několikrát si lokne kyslíku z masky. Temnotou k němu doléhá volání o pomoc nějakého pacienta z nemocničního oddělení, který se dožaduje Boha: „Ježíši!“ volá. Jesús Villarreal šeptá do tmy: „Doufám, že tě Bůh slyší tak dobře jako já, kamaráde. I když o tom pochybuju.“
Pak jednorázovým mobilem zavolá tam, kde obdrží potřebnou informaci, načež mu dají telefonní číslo do taneční školy v Barranquille. Odloží kyslíkovou masku, aby mohl mluvit.„Ne, nemám zájem o kurzy tance,“ říká do telefonu. „Ne, zrovna teď netančím. Potřeboval bych mluvit s donem Ernestem. Jistěže ho znáte. Řekněte mu, kdo volal, a on už bude vědět.“ Puf puf
16.9.2019
