Jedinečný Barnes
Tomáš Weiss
Stalo se už příjemnou tradicí, že knihy velkých světových autorů se v co nejkratším čase po originálním vydání objeví v češtině. Díky Odeonu se to automaticky děje i s Ianem McEwanem a Julianem Barnesem. Máme tak v mateřštině možnost být u toho, když píše Premier Legue.
Zatímco si McEwan vybírá jako kostry svých příběhů určitá společenská témata, Barnes je ve svých knihách raději klasikem, točícím se těsněji kolem života, smrti, lásky, vzpomínek a zapomínání. Ne nutně vždycky, ale převážně. A patří v tom minimálně v posledním čtvrtstoletí k autorům nejsilnějším. Má talent na vypravěčkou blízkost, která vytváří intimitu sdílející se téměř z ouška do ouška, schopnost nadhledu nad svým dílem, brilantní živost jazyka. Francouzská elegance, anglický humor-klišé neklišé: obojí Barnes přímo ztělesňuje. Psaním, vystupováním, dokonce i svojí poslední oficiální fotkou, kde tento třiasedmdesátiletý vdovec s ulízlými vlasy a kulatými kostěnými brýlemi vypadá trochu jako Ondřej „Swing“ Havelka, štrejchnutý Jamesem Joycem.
Jediný příběh je milostný román. Příběh o lásce. Devatenáctiletý se zamiluje do osmačtyřicetileté. A ona do něj. A tato láska, který vypukla před více než padesáti let, bude autorem podrobena důkladné pitvě. Prostě takový barnesovský příspěvek k půlstoletému výročí od začátku sexuální revoluce. Od srážky dvou generačně odlišných světů, přes sex, od zamilovanosti po všednost, od rajské zahrady až po s časem přicházející komplikace. I vztah stárne a mění se podle okolností, daností, stavu světa, je do jisté míry - i přes svoji jedinečnost - zobecnitelný. Láska vzpurná, láska vášnivá, láska zakázaná, láska bez kompromisů. Ale také láska podezíravá, násilnická, nenaplněná, neopětovaná, zklamaná, vzteklá, ublížená. Stačí si láska sama? A je věkový rozdíl skutečně jen banální předsudek ze starého překonaného světa? Co to všechno znamená, když jste dcera a vaše matka evidentně chodí, stojí a spí s klukem, který je stejně starý jako vy?
Barnes je zjevný liberál, bez nároku na jedinou pravdu, bez rychlých soudů. To, co o lásce ví ze všech stran, o tom nám postavy postupně a otevřeně referují. Láska mívá z definice problémy. Často si nemůže pomoci, nedokáže být ta hodná holka, co dvakrát měří a jednou řeže. Vrhání se po hlavě k ní patří a bez něho by to byla nanejvýš okolkovaná předmanželská smlouva. Musí tu být riziko. Prohry, odmítnutí, zrady, partnerské proměny. Jak píše autor téměř novozákonně: o lásku jde v životě především. Ta první opravdická se nám dokonce většinou plete pod nohy až do smrti. Ať už třeba jako životní partner nebo jen hluboce zaseklá vzpomínka. Tenkrát v Londýně to začalo na tenisu. Bylo to takové nezáživné pinkání, dokud se nedostavila paní Susan Macleodová.
30.7.2019
