O nadějích, iluzích a selháních polistopadové doby
Tomáš Weiss
Těžko bychom hledali někoho, kdo lépe než Šimečka rozumí Čechům i Slovákům současně a dovede jejich příběh posoudit ve středo- a východoevropských souvislostech. Šimečkovy vlastní životní osudy, jimž se kniha také věnuje, ho přitom nevedou k pesimismu, ale naopak k vůli hledat východiska ze zdánlivě bezvýchodných situací.
Spisovatel a publicista Milan Šimečka se narodil v roce 1957 v rodině filosofa a disidenta Milana Šimečky.
Po absolvování ZDŠ nemohl vzhledem ke „špatnému kádrovému profilu rodiny“ studovat běžnou střední školu a tak se vyučil potrubářem na Stredném odborném učilišti chemickém Slovnaft, které šlo ukončit maturitou. Tu úspěšně absolvoval v roce 1977. Nemožnost studovat vysokou školu ho nutila pracovat v různých manuálních zaměstnáních, která často střídal – byl údržbářem, plavčíkem, sanitářem, sportovním instruktorem, prodavačem, topičem.
V roce 1981 napsal svoji první prózu, která se jmenovala „Vojenská knížka“ a byla pochopitelně realizována jako samizdat. I jeho další prózy byly šířeny neoficiálně – jednalo se o dílka „Výpověď“ (1982) a „Žabí rok“ (1983, dva roky na to vyšel v exilovém nakladatelství Index). V roce 1984 následoval esej „Světelná znamení: Nad otcovými dopisy z vězení“ (1984), který vyšel oficiálně až po sametové revoluci (1991). V polovině osmdesátých let Martin editoval „Navrávačky“ spisovatele Dominika Tatarky, které následně vyšly v roce 1988 v zahraničí.
V osmdesátém sedmém se mezi lidmi objevila další Šimečkova samizdatová próza, sbírka tří novel „Džin“, autografický příběh syna politicky pronásledovaných rodičů, a jeho dospíváni v 70. letech. I tato knížka vyšla oficiálně v devadesátém roce – později byla přeložena do více jazyků a mohla být tak čtena též v Maďarsku, Francii a USA. V roce 1988 se protrhly ledy i doma v Československu, když se na pultech knihkupectví objevil „Žabí rok“ – za něj dostal Šimečka Cenu Jiřího Ortena. Také tento soubor jeho raných povídek vyšel později v Británii, USA a ve Francii.
Rok 1989 vtáhl Martina M. Šimečku do opravdového politického života: zejména v listopadových a polistopadových dnech a týdnech se stal se jedním z nejaktivnějších členů hnutí Verejnosť proti násiliu, což byla slovenská obdoba českého Občanského fóra.
Ve čtyřiadevadesátém byl Martin M. Šimečka oceněn za „Žabí rok“ cenou Los Angeles Times Book. V roce 1997 se stal šéfredaktorem týdeníku Dominofórum. V téže době vyšel jeho „Záujem“, román s autobiografickými prvky, rok na to se na trhu objevil soubor „Hľadanie obáv“ což byl výběr Šimečkových publicistických textů a úvah. Od osmadevadesátého pak přispíval jako publicista do periodik Smena, Národná obroda, Kultúrny život, Slovenské pohľady, Literární noviny, Respekt, Listy, Gazeta Wyborcza, Liber atd. V roce 1999 skončil v Dominofóru a stal se šéfredaktorem deníku Sme, v němž vydržel až do roku 2006, kdy pro ideový spor s vydavatelem a politické tlaky na funkci abdikoval. Poté byl v letech 2006–2008 šéfredaktorem Respektu.
V současnosti je redaktorem a členem Redakční rady slovenského Denníku N.
zdroj: stránky projektu Fenomén underground ČT
Ukázka z knižního rozhovoru Jsme jako oni:
4.4.2019
