Na místo činu je vyslána inspektorka Charlie Lagerová
Tomáš Weiss
V roce 2017 debutovala Lina Bengtsdotterová (*1977) krimi románem Annabelle (česky Na okraji) s vyšetřovatelkou Charlie Lagerovou, kterým zaujala čtenáře i kritiku ve Švédsku i v zahraničí. Prodalo se jej přes 70 000 výtisků a získala za něj ocenění za nejlepší debut na festivalu švédské krimi Crimetime Specsavers Award 2017. Druhý díl z této série vychází ve Švédsku na podzim 2018.
Ukázka:
Byli už dvacet minut na cestě, když si Charlie uvědomila, že si doma zapomněla Sertralin. Vzala si ho vůbec ráno? Jakmile Anders zmizí z doslechu, okamžitě zavolá doktorovi a obstará si recept. Jednou už prášky vysadila a nehodlala to opakovat. Domnívala se, že varování ohledně syndromu z vysazení jsou přehnaná, ale pak jí vyrazil studený pot, udělalo se jí špatně a přepadla ji úzkost. Neměla nejmenší chuť zažít to znovu, obzvlášť když vezme v úvahu, kam zrovna jede. Možná si bude muset i zvýšit dávku.
„Co si o té holce myslíš?“ zeptal se Anders.
„Na to je ještě brzo.“
„To já přece vím. Ale působí jako někdo, kdo klidně na chvíli dobrovolně zmizí.“
Potom začal Anders mluvit o tom, co všechno o Annabelle slyšel. Není pohřešovaná poprvé. Možná to je taková ta holka, kterou by měli začít hledat až po nějaké době.
„Ona ale nikdy předtím pohřešovaná nebyla,“ nesouhlasila Charlie.
„Ale vždyť Challe říkal…“
„Pročetla jsem si ty materiály. Na policii ji nahlásili jenom proto, že nepřišla včas domů. Přespala u kamarádky a její máma ji tam druhého dne ráno našla. Úplně normální.“
„Kdy sis to stihla přečíst?“
„Proletěla jsem to, když jsi šel na záchod.“
„Byl jsem pryč nanejvýš pět minut.“
„Já čtu rychle.“
„Ty jsi celá rychlá,“ prohlásil Anders. „Všechno děláš zatraceně rychle.“
Charlie si pomyslela, že poznámky o své rychlosti slyší často. Ona sama si to téměř nikdy neuvědomovala. Nesouladu se svým okolím si všimla jen tehdy, když měla číst spolu s ostatními, kráčet vedle někoho nebo když byla upozorněna, že mluví moc rychle. Ale vždycky na to v duchu namítla, že pomalí jsou ti ostatní.
„Viděla jsi tam ještě něco zajímavého?“ vyzvídal Anders.
„Nebyl v žádném opuštěném domě. Ten večírek. Byl v bývalém krámu.“
Je to důležité? zeptal se Anders. Je důležité, v jakém typu domu se to odehrálo?
Ne pro člověka zvenčí, odpověděla v duchu Charlie. Ne pro někoho, kdo se tam poprvé neopil, s nikým se tam nemuchloval, kdo tam nepadal ze schodů a nezvracel na podlahu. Pro někoho, kdo vyrostl někde jinde na světě, to důležité nebylo. Ale pro ni… pro ni měl význam každý detail.
„Nemůžeš do hajzlu jet trochu plynuleji?“ zabručela.
„Jak to myslíš?“ pohlédl na ni Anders nechápavě.
„Tak, že pořád šlapeš na brzdu a na plyn a neudržuješ stejnou rychlost.“
„Vždyť se jen přizpůsobuju dopravě.“
„Tak to ani náhodou. Takhle trhaně řídíš pořád, i když nejsou zácpy. Proto vždycky radši řídím já.“
„V tom případě by bylo lepší,“ podotkl Anders, „kdybys po nocích nenasávala.“
„Prosím tě.“
„Myslím to vážně.“
Několik kilometrů jeli mlčky. Charlie myslela na to, že je unavená a měla by ležet v posteli se Sertralinem, dvěma Aspiriny a jedním Oxazepamem v krvi. Namísto toho sedí v autě, je jí špatně, cítí se rozhozeně a míří na místo, kam sama sobě slíbila, že se už nikdy nevrátí.
6
V hospodě u cesty se stavili na jídlo. Na tmavých židlích a stolech s červeno-bíle kostkovanými plastovými ubrusy bylo něco známého a příjemného. Objednali si u postarší ženy. Anders chvíli dumal, ale nakonec se rozhodl dát si to samé co Charlie: sendvič s krevetami.
„Ty nemáš hlad?“ zeptal se, když se Charlie s pohledem upřeným na talíř ponořila do svých myšlenek.
„Tak dost. Nepotřebuju, abys mi dělal otce.“
„Kdo tvrdí, že to potřebuješ?“
„Nechápu, proč mě lidi nemůžou prostě nechat na pokoji. Je mi třicet pět, čemu vadí, že si občas dám skleničku?“
„Třicet tři.“
„Cože?“
„Je ti třicet tři.“
„To je jedno.“
Dívala se, jak Anders ze svého sendviče postupně sundává všechny ingredience, a nakonec odsunuje bokem i samotné pečivo.
„Proč to nesníš rovnou všechno?“ nechápala.
„Snažím se vyhýbat sacharidům.“
„Tak to jsi idiot, když si objednáš sendvič, a přitom nejíš pečivo.“
„Žádná lepší varianta tam nebyla,“ namítl Anders a nacpal si do úst list salátu.
Poznamenal, že není nic špatného na tom, když se nad sebou člověk trochu zamyslí. Máme přece jenom jeden život, jedno tělo. Charlie řekla, že s tím souhlasí, a proto na počítání kalorií, cvičení a dodržování zázračných kúr plýtvají časem jenom blbci.
„Mozek sacharidy potřebuje, víš,“ dodala.
„Tady mi to funguje dobře,“ poklepal si Anders ukazovákem na čelo. „Alespoň jsem si žádného zhoršení nevšiml.“
„Možná ti jen schází sebereflexe. Vždyť víš, že lidi svoje schopnosti často přeceňují. Jako všeobecně.“
„Jako všeobecně,“ zopakoval po ní s úšklebkem Anders. „Nevadí ti náhodou, když někdo zevšeobecňuje?“
„Vadí mi, když to dělají jiní, ne když to dělám já. To proto, že si myslím, že to, co říkám, mám podložené.“
„To si myslí každý, kdo zevšeobecňuje. V tom přece tkví ten problém, ne?“
„Možná,“ připustila Charlie. Odložila vidličku a zvedla se.
„Kam jdeš?“ podivil se Anders.
„Kouřit.“
„Nepřestala jsi náhodou?“
„Zase jsem začala.“
Zamířila na čerpací stanici sousedící s restaurací a koupila si balíček cigaret Blend menthol, stejných, jaké kouřila Betty. Stoupla si pod stříšku před vchodem na benzínku. Byla si naprosto jistá, že na slunci by omdlela.
Chuť mentolu ji přenesla zpět do minulosti. Spatřila Betty sedící u kuchyňského stolu s cigaretou v koutku úst, uslyšela chraptivý hlas Janis Joplin vycházející ze starého gramofonu v obývacím pokoji. U nich doma pořád hrála hudba. Nedokážu mít okolo sebe ticho, Charline. Bez hudby bych se zbláznila.
A Charliina zakázaná myšlenka: Ale ty už ses zbláznila, mami.
Vzpomínka: tancuje s Betty na zahradě. Třešně kvetou, kolem nohou se jim proplétají kočky. Betty otevřela okno, aby se hudba linula ven.
Když slunce nám svítí a jaro přišumí,
devatenáctiletí ještě moc nerozumí.
Zamkněte dívenky, ať nejsou na výsluní,
když zima odchází a jaro přišumí.
Betty je muž a ona je žena.
Nezapomeň, že muž vede, praví Betty naoko přísně.
A když se Charlie zeptá proč, Betty pokrčí rameny a řekne, že neví, že to je jenom hloupé pravidlo. A co, vždyť pravidla jsou od toho, aby se porušovala, takže při tanci samozřejmě může vést i ona.
Betty se směje, že Charliiny nohy kmitají okolo těch jejích, jako by šlapala na žhavé uhlíky. Uvolni se, musíš se uvolnit.
To ale Charlie nedokáže. Je napjatá a uvolněná na úplně špatných místech.
Z tebe nikdy tanečnice nebude, Charline.
Vždyť říkáš, že ze mě může být cokoliv.
Cokoliv, jen ne tanečnice, miláčku.
Charlie potáhla z cigarety. Nebyla už tou vyhublou puberťačkou, která z tohohle městečka před téměř dvěma desetiletími odešla. Dokonce i místního přízvuku se už zbavila. A přesto, pomyslela si, přesto mi toho tolik zůstalo. Myslela na ty, kteří jí tehdy byli blízcí, na to, kdo v městečku asi ještě žije a kdo se odstěhoval. Neměla zrovna spoustu přátel a každý, s kým se stýkala, byl přesvědčený, že z Gullspångu zmizí, jakmile se naskytne první příležitost. To kvůli té nudě. V Gullspångu nebylo nic, sny se zabydlely ve městech. Najednou si Charlie vzpomněla na Susanne, která kdysi byla její nejlepší přítelkyně. Na ně dvě v okně Bettyina pokoje na Štístkově, na jejich nohy dupající po dřevěných palubkách, na rodiče, kteří se smáli, pokřikovali a váleli se dole na zahradě.
Jsme tady jediní dospělí, Charlie.
A potom vzpomínka na ně dvě na skále pod splavem, jejich nahá opálená těla a Susanne mhouřící oči ve slunečním svitu se skicářem v ruce. Vytáčí mě, že tě nikdy nedokážu namalovat takovou, jak doopravdy vypadáš. Ne, nesmíš se dívat, ještě to není hotové, nech toho!
Charlie jí vytrhne skicář z rukou.
Nakreslila jsi mě daleko hezčí, než jsem!
Ještě jsem to nedomalovala!
Tak to domaluj.
Charlie se skloní Susanne přes rameno. Ta jí opatrně přikreslí vedle oka jizvu a doplní ji tečkou. Teď se podobá otazníku.
Jsi záhada, Charline Lagerová.
Susanne… Charlie odjela, aniž se s ní rozloučila.
Proč?
Protože nesnáší loučení.
Charlie zavřela oči, opřela si hlavu o zeď za sebou a vybavila si tu noc a sebe v lese. Byla bosá, ječela a klopýtala.
„Kolik toho hodláš vykouřit?“ Najednou se před ní objevil Anders. „Co to do tebe vjelo, kouřit tak blízko u pumpy?“
„Nejsem zas tak blízko.“
„Dám si ještě kafe.“
„Jdu taky,“ řekla Charlie. „Jenom dokouřím.“
Než vešla na benzínku, vytáhla telefon a zavolala na polikliniku. Podrážděně vyťukala všechna čísla, která po ní automat chtěl, a doufala, že jí brzy zavolají zpět. Vážně potřebuje recept.
„Jsi potichu,“ poznamenal Anders. Kávu si vzali s sebou do auta.
„Přemýšlím,“ odsekla Charlie.
„Nad čím?“
„Nad vším možným.“ Proč ji proboha nenechá v klidu přemýšlet?
Rozezvonil se jí telefon. Charlie pohlédla na displej, kde se objevilo H. Vadilo jí, že ještě stále pokaždé pocítila naději. Láska, vášeň nebo co to vlastně je, vážně dokáže lidi oblbnout.
„Mohla bys alespoň vypnout to zvonění, jestli to nechceš vzít,“ navrhl Anders.
Charlie ztlumila zvuky. O několik vteřin později jí do hlasové schránky přišla zpráva. Neodolala a zavolala do schránky, aby si vzkaz poslechla.
„Ahoj, to jsem já. Myslím, že bychom si měli promluvit. Jde o Annu. Podívala se mi do mobilu a teď dělá příšerné scény a… řekl jsem jí, že to byl jen nevinný flirt, že už se nescházíme, ona mi ale nevěří a teď tvrdí, že ti zavolá a… no, prostě by bylo fajn, kdyby ses mi co nejdřív ozvala.“
Do prdele, fakt, pomyslela si Charlie a vrátila telefon do kabelky.
„Kdo to byl?“ zeptal se Anders.
„Potřebuješ to vědět?“
„Co když to bylo pracovní?“
„To bych ti to přece řekla.“
„Mám jenom pocit, že se chováš tajemně,“ řekl Anders. „Víc než obvykle, víš?“
„To je tím místem,“ přiznala Charlie. „Gullspång. Bydlela jsem tam.“
„Jak to myslíš?“
„Přesně tak, jak to říkám. Kdysi jsem tam žila.“
„A to mi říkáš až teď?“ Anders na ni pohlédl, jako by jí přeskočilo.
„Je to už strašně dávno.“
„To je přece úplně jedno. Tak tam jsi vyrostla?“
„Jo.“
„Jaké to tam bylo?“
„Jako v každém jiném švédském maloměstě,“ odpověděla Charlie. „Mladé matky, špatný stav chrupu obyvatel, vysoká nezaměstnanost. Nebyla jsem tam skoro dvacet let.“
„Proč?“
„Neměla jsem chuť tam jezdit.“ Pomyslela si, že byla chyba to prozradit, ale kdyby ji tam náhodou někdo proti vší pravděpodobnosti poznal, bude lepší, když to Anders bude vědět.
„Znáš tu holku?“ zeptal se.
Zavrtěla hlavou. Jak by mohla. Když se Charlie odstěhovala, Annabelle se ještě ani nenarodila.
„Kdy jsi odtamtud odešla?“
„Už dávno,“ odpověděla. „Bylo mi teprve čtrnáct.“
„A tehdy jsi přišla do Stockholmu?“
„Ano,“ řekla Charlie.
„Sama?“ pohlédl na ni Anders.
„Jo. Doma to bylo složité. Bydlela jsem u pěstounů. Buď tak hodný a dívej se na cestu.“
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Nepřemýšlím nad tím každý den, a jestli dovolíš, nemám vůbec chuť o tom mluvit.“
To však Anders zřejmě nepochopil. Chtěl vědět, jaké to bylo u pěstounů. Traduje se tolik děsivých historek o dětech umístěných v pěstounských rodinách.
„Přežila jsem to,“ řekla Charlie.
„Takže teď tam jedeš od té doby poprvé?“
„Jo.“
„Ale co tvoji rodiče?“
„Měla jsem jenom mámu a ta už tam nebydlí.“
Charlie se zhluboka napila kávy a vybavila si dům v osadě Štístkov. Před pár měsíci jí volal někdo z města s tím, že by ten dům měla prodat. Měla by přijet, opravit ho a potom najít kupce. Dům je ale její a ona si s ním udělá, co bude chtít. No a co, že chátrá, žádní sousedé si přece nestěžují, ne? Je to snad jenom její problém, nikoho jiného.
Anders pokračoval ve výslechu.
„Jsi s mámou pořád v kontaktu?“
„Nijak zvlášť,“ odpověděla Charlie. „Už dlouho jsme se neviděly.“ A je to pravda, pomyslela si. Je to naprostá pravda. Vůbec netoužila po tom vyprávět Andersovi o Betty. Tu chybu už udělala u některých bývalých partnerů a vždycky to skončilo tak, že ji litovali.
Anders jí položil pár dalších otázek a Charlie mu odpovídala čím dál stručněji.
„Žena bez historie,“ prohlásil Anders nakonec.
„Tak mi říkáte?“
„A divíš se? Vždyť o sobě nikdy neprozradíš nic osobního.“
Charlie si povzdechla. Nikdy nepochopila, proč by se lidé měli před svým okolím odhalovat. Kdysi jí jeden kamarád (který chtěl být víc než jen kamarád) řekl, že to je ten důvod, proč se Charlie nikdy s nikým nesblížila. Není divu, že jsi sama, tvrdil, protože pokaždé, když tě někdo chce doopravdy poznat, uzavřeš se do své ulity.
Záleží na tom, kdo mě chce poznat, odpověděla Charlie. Tím jejich vztah skončil.
„Takže vy o mně mluvíte?“ otočila se na Anderse. „Myslela jsem, že muži takové věci neřeší. Neříká se náhodou, že na pracovištích s převahou mužů je skvělé právě to, že se tam neprobírají klepy a jiné hovadiny?“
„To samozřejmě není pravda. Muži drbou úplně stejně jako ženy. Alespoň podle mé zkušenosti.“
„Já si prostě nerada pouštím kolegy do soukromí,“ prohlásila Charlie. Příliš pozdě si uvědomila, že si právě naběhla.
„No, některé sis pustila velmi blízko,“ zakřenil se Anders.
Charlie se proti své vůli usmála. Potom přiznala, že rozlišuje mezi tělem a myslí. To, že si s někým vymění trochu těch tělesných tekutin, přece neznamená, že se tomu člověku i zcela otevře.
Anders se znovu ušklíbl a vzápětí zvážněl. Nikdo přece nechce, aby jim o sobě pověděla všechno, ale podle jeho názoru působí zvláštně, když o své minulosti úplně mlčí. Brzy tomu budou dva roky, co spolu začali pracovat, a on o ní ví jen to, co vidí na vlastní oči.
„A co vidíš?“ zeptala se Charlie.
„Vidím třiatřicetiletou ženu, která má strach ze závazků.“
Charlie se rozesmála. Klišé ji pokaždé dokázalo rozesmát.
„Co je na tom tak vtipného?“ nechápal Anders.
„Nic. Pokračuj. Co ještě vidíš?“
„Vidím třiatřicetiletou ženu, která ráda paří a nesnáší tlachání, ale dokáže výtečně postřehnout detaily v celku a celek v detailech.“
„Díky,“ řekla Charlie.
„Nemáš zač,“ odpověděl Anders a opět se zadíval na cestu.
Toho dne
Annabelle se vzbudila už ve čtyři. Popadla telefon a znovu si tu zprávu přečetla.
Takhle už to dál nejde. Musíš pochopit, že to nejde.
Zpráva jí přišla v noci. Jako první ji napadlo přijet k němu domů a udělat scénu. Potom se ale uklidnila, ležela v posteli a vnímala, jak jí v prsou silně buší srdce.
Musíš pochopit, že to nejde.
Přesně to jí řekl i včera, ale když ta slova četla, nějakým způsobem jí připadala ještě definitivnější. Musí pochopit, ale jak to asi tak má chápat, když ji před pouhými dvěma dny celou vysvlékl a dělal to s ní tak, že…
Zrovna usnula, když jí zazvonil budík. Nejdřív ji napadlo, že zůstane ležet v posteli. Potom si ale uvědomila, že večer chce jít na párty. Jestli bude nemocná, nikam ji nepustí, a ona rozhodně nehodlá zůstat celý víkend doma. Už takhle má náladu pod psa.
Pomalu vylezla z postele a oblékla si kraťasy. Přistoupila ke skříni a chvíli zírala na poličku s tričky. Potom sklouzla pohledem na to, v němž spala, a rozhodla se, že si s ním vystačí. Měla pocit, jako by každé rozhodnutí, ať už malé či velké, vyžadovalo neskutečné množství energie. Stihla si jen dvakrát projet kartáčem vlasy a už ji zezdola volala máma k snídani. Dočesala se velmi pomalu, aby dala najevo, že jí je sedmnáct a ne sedm. Lezlo jí krkem, že se k ní pořád chovají jako k dítěti.
5.10.2018
