MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Součástí sobotní Víkendové přílohy Vltavy, stanice Českého rozhlasu, jsou knihy. Jedním z třídičů zrna od plev je v pořadu Meziřádky literární redaktor a kavárník Zdenko Pavelka.
MeziŘádky 10. 2. 2018
Nakladatelství Verzone vydalo další překlady současné čínské prózy. Dva zatím poslední tituly jsou povídkové soubory, které můžeme považovat za okna do čínské mentality. Autorem sbírky Zbloudilá loď a jiné povídky je Ke Fej, narozený v roce 1964. Přestože se narodil do chudých poměrů, vystudoval prestižní šanghajskou Východočínskou pedagogickou univerzitu a tam také v osmdesátých letech začal psát a publikovat své první texty, ovlivněné knihami ze světové literatury, jež v té době mohly po letech zákazů v Číně konečně vycházet. Čína se teprve zvolna vzpamatovávala z kulturně-revoluční devastace a Ke Fej patří vlastně k první generaci, která už nemusela skrývat své intelektuální ambice. Ke Fejovu tvorbu i život důkladně představuje v doslovu překladatel povídek Filip Lexa. Zbloudilá loď a jiné povídky jsou příběhy – zjednodušeně řečeno – o člověku a jeho vztahu ke světu, o tom, že jedinec a dějiny jsou dvě podoby existence, které spolu sice souvisejí, ale nemusí mít zase až tak mnoho společného. Záleží na tom, jak moc v dějinách zabloudíme a v jakých paradoxních situacích se můžeme ocitnout.
Jang Ťiang, o více než padesát let starší autorka útlé knížky Šest historií venkovského života, jakoby bezděčně Ke Fejův relativizující pohled potvrzuje. Přitom úplně z opačného konce. Jejích šest příběhů je vzpomínkovou autobiografií z doby, kdy byla spolu s manželem poslána na převýchovu na venkov. Oba už byli ve věku, ke kterému slovo převýchova moc nepasuje, do šedesátky jim chybělo pár měsíců, respektive dnů. Přesto je odlifrovali do neúrodného kraje, manžela Mo-cchuna dřív, v listopadu 1969. První skupina už v zimě začala stavět obydlí, slovo dům překladatelka Hana Bašová zřejmě zcela vědomě nepoužila. Jan Ťiang se zbylou částí jednotky, jak se těmto administrativně vytvořeným kolektivům říkalo, odjela v červenci 1970.
Jang Ťiang vypráví velmi klidným, střízlivým způsobem, zdánlivě bez emocí věcně popisuje prostředí a události. Právě v tom je však obrovská síla jejího textu, ve větách, které se otiskují do paměti jako zářezy nožem. Tady jsou dvě takové, které ilustrují tragédii vzdělaných lidí zbavených možnosti dělat to, co umějí, a nucených k činnosti, která nemá žádný smysl ani efekt. Manželé museli žít odděleně, setkat se mohli jen občas a při jedné takové schůzce se dívají na zahradní přístřešek s představou, že by se v něm mohli, kdyby jim to bylo dovoleno, usadit. Mo-cchun konstatuje: Nemáme žádné knihy. A autorka lakonicky, skoro omluvně dodává: Všech materiálních požitků jsme se dokázali vzdát; bez knih by se nám však žilo špatně.
Šest historií venkovského života je tenkou knížkou, v níž najdete obraz útlaku stejně silný jako v knihách nobelistky Světlany Alexejevičové. Uznávaná překladatelka a spisovatelka Jang Ťiang vydala své svědectví až v roce 1981 a kulturní revoluci přežila o mnoho roků, zemřela v roce 2016, ve sto pěti letech.
Jiné velké společenské trauma připomíná asi nejznámější novodobý řecký spisovatel Nikos Kazantzakis románem Bratrovrazi. Ten vyšel teprve nyní jako poslední z jeho románů česky, přeložila ho Georgia Pilicidu Zerva.
Román o občanské válce psal Kazantzakis už v exilu, protože se do Řecka za občanské války vrátit nemohl, a také samotný román vyšel poprvé až šest let po jeho smrti, v roce 1963. Příběh kněze Jannarose tedy nestojí na zažité realitě samotného Řecka druhé poloviny čtyřicátých let, ale je více podobenstvím – podobně jako Kristus znovu ukřižovaný. A ohromující na Bratrovrazích je právě Kazantzakisova schopnost zobrazit smyšleným příběhem, vyprávěním hodnotu touhy po svobodě. Kazantzakis nenadržuje ani vládním vojákům, ani partyzánům. Dokonce má pro obě strany pochopení, ale přitom naprosto jasně stanovuje hranice: žádný sebeušlechtilejší cíl neospravedlňuje zločinné jednání. Násilí a brutalita jsou začarovaným kruhem, bez jehož rozetnutí není možné žít. Základem je pro Kazantzakise morální volba jako podmínka svobody nejen osobní, ale i národní, společenské.
V Řecku jsou dnes podle autorky doslovu Nicole Votavové Sumelidisové Bratrovrazi znovu objevováni a souvisí to zřejmě s oživením zájmu o historii občanské války v kontextu vleklé, už deset let trvající krize. Jako obraz, kam může vést nesmiřitelnost dvou táborů, jsou – domnívám se – Bratrovrazi i v současném Česku aktuálním příběhem, i když se u nás občanská válka přes veškerá silná slova z různých tribun i zákoutí, doufejme, nechystá.
Román Nikose Kazantzakise Bratrovrazi vydalo nakladatelství Pavel Mervart.
Jiný pohled na boj za uznání a svobodu představuje i jedna maďarská klasika, která podobně jako zmíněný Kazantzakisův román vyšla poprvé v českém překladu také teprve nedávno, téměř třicet let po svém prvním vydání v roce 1968. Je to zároveň splacený dluh maďarské literatuře: román Györgye Kardose Sedm dní Avrahama Bogatira patřil ve své době k tamějším bestsellerům a uspěl i v zahraničí. Kardos by ale neměl být v Česku úplně neznámým maďarským autorem: v roce 1978 uvedlo ostravské Divadlo Petra Bezruče jeho hru Villon a ti druzí. Tu o dva roky dříve inscenovalo budapešťské Divadlo Jószefa Attily jako rockový muzikál. Důvodem, proč u nás Kardosův román Sedm dní Avrahama Bogatira nevyšel už začátkem sedmdesátých let, mohlo být samotné téma. Je to totiž příběh z doby bojů o stát Izrael, odehrává se někdy v roce 1947. Tehdy Československo stálo na straně Židů a pomáhalo jim zbraněmi i výcvikem, ale o dvacet let později byla situace opačná, československá zahraniční politika podléhala sovětské stejně jako celá země a s Izraelem byly po šestidenní válce v roce 1967 přerušeny i diplomatické styky.
Ale zpět k románu. Avraham Bogatir je rolník. Jednou v noci k němu přijde nezvaný host, kluk s pistolí. Ukáže se, že po něm Britové jdou jako po teroristovi. Avraham ho rodině i okolí představí jako nového dělníka poslaného agenturou. Britové se tehdy v Palestině s Židy nemazali a za podobné věci, pokud je nestříleli a došlo na soud, je posílali do svých koncentráků v Africe. Avraham to dobře ví, ale jeho postoj v té době charakterizuje věta o tom, že krvavé zprávy ho zajímaly asi tolik jako špatná úroda kukuřice. Jak tahle eskapáda s ukrýváním po týdnu skončí, neprozradím, ale závěr knihy patří k vyústěním, na něž se nezapomíná. Možná měl na úspěchu knihy největší podíl.
Román britského válečného veterána z Palestiny Györgye Kardose Sedm dní Avrahama Bogatira vydalo nakladatelství Havran v překladu Anny Valentové.
Ale i my Češi máme svá historická traumata, k nimž se teprve dneska odvažují věnovat beletristé. Jedním z temných příběhů je postoloprtský masakr, během něhož bylo v červnu 1945 příslušníky československé armády povražděno několik stovek Němců z Postoloprt a Žatce. Na podzim 1947 masakr vyšetřovala parlamentní komise, ale zpráva zůstala tajná a nové vyšetřování začalo až v roce 1997. Jedním z prvních, kdo tuhle tragédii otevřel veřejnosti v umělecké podobě, byl Miroslav Bambušek scénickým dokumentem Předběžná zpráva Postoloprty 1945 no. 1, který měl premiéru v Lounech v roce 2005. Známější se stala díky předloňské knize Jiřího Padevěta Krvavé léto 1945. A teprve teď vyšel román. Jan Vávra ho nazval metaforicky Husité u Postoloprt, zřejmě proto, že za hlavního spouštěče považuje ve shodě s hlavní postavou husitskou mytologii. Myslím si, že se tímhle výkladem míjí se skutečnou podstatou a název je pro čtenáře zavádějící. Ale román samotný považuji za vydařené dílo srovnatelné s úspěšnou knihou Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Vávra totiž dokázal vepsat do skutečných dějů a kulis uvěřitelný příběh několika německých i českých žateckých obyvatel, kterým se postoloprtské běsnění stalo osudným. Věrohodně a podobně jako Kazantzakis zachycuje zákonitost násilí plodícího násilí, které akceleruje obyčejnými, v míru banálními okolnostmi, jako jsou nejistota, strach, pocit viny, závist, pomstychtivost, ale i láska – a milostný příběh je v tomhle románu pevnou osou. Vávra užívá více vypravěčů a jednu z postav, Němku reflektující nacistické zločiny, nechává psát obecnější závěr platný aktuálně i dneska, v dobře živeném a zvenku neohrožovaném Česku: Žádná autorita přicházející shůry nás nezachrání. Autorita musí vycházet z našeho poznání. Jinak se stává tyranií. Román Jana Vávry Husité u Postoloprt vydalo nakladatelství Bourdon.
11.4.2018
