Když vousáči a vrány obsadili Írán
Tomáš Weiss
Co se to jen stalo s íránskou společností po roce 1979? To se snaží na začátku knihy Chomejní, Sade a já popsat íránsko-francouzská spisovatelka Abnousse Shalmaniová (1977). Proč se lidé nechají tak zblbnout a dovolí ideologům, aby jim zkazili život? Jak se to stane, že do barevného Íránu vtrhne pár vousáčů a během pár měsíců nadělají z žen černé vrány, ze kterých nesmí být nic vidět?
ukázka z úvodu knihy Chomejní, Sade a já:
Jak popsat tu naprostou změnu fyzické i duševní krajiny, ke které došlo, když se Teherán zahalil? Jak přiblížit tu zvláštní atmosféru? I když si člověk pomůže fotkami, filmy, archivními dokumenty, které tak věrně zachycují dobu po a před, něco přeci jen chybí: prožitek. A ten prožitek, nedělitelně spjatý s podobou světa po revoluci, sdílejí všechny ženy a holčičky, které toho byly součástí. Můžu si dovolit mluvit o nás, protože jsme ve stejnou chvíli zmizely všechny. Zničehonic už nebyli žádné děti, dospělí, dospívající. Zmizeli mladí frajírci, ženy z bohatých rodin, načančané holčičky a studenti umění. Zůstali jen muži a ženy. Dnes už ulicemi Teheránu chodí trochu rozmanitěji oblečení lidé. Jsou povolené barevné šátky nebo už přinejmenším žádný strážce revoluce nepátrá po uvolněném pramínku vlasů – a ženy už je neutahují tak pevně pod bradou. Nechávají šátek volně splývat na kudrnatých, vyfoukaných nebo natočených vlasech. Teherán už nevypadá jako v době mého dětství. Ale po revoluci hlavně nesmělo být vidět to, čím jste se lišili od ostatních. Bylo to nebezpečné. Bohatí pili alkohol, a tím pádem vedli západní, to znamená nezřízený způsob života; student byl nutně anarchista; hezká žena na ulici děvka; muž s kravatou nemohl být nic jiného než vlastizrádce; matka s dětmi, která zašla do knihkupectví s údajně zvrhlými – komunistickými – knihami, vypadala hned podezřele. Aby se revoluce zapsala lidem co nejhlouběji do vědomí, musel je ovládnout strach. Bylo to období podezřívavosti. Něco viselo ve vzduchu a nutilo lidi držet se při zdi. A to doslova. Ulice patřila strážcům revoluce, vojákům a bláznům. Uprostřed několika chodců začínali mladí charismatičtí vousáči zničehonic skandovat svoje požadavky. Jejich programová hesla – vraťte nám šáha, aby mohl být souzen, svobodu tomu a tomu vězni, zavřít kina, zničit USA, smrt nějaké slavné zpěvačce – se šířila od člověka k člověku, až se z toho stala spontánní demonstrace. A když se vám zachtělo si zarebelovat a neopakovat slova davu, někdo z okolních lidí se na vás zle zamračil, a pokud z vás ani potom nic nevypadlo, onen člověk zpanikařil z neúčinnosti svých metod, namířil na vás výhružně prstem a křikem si žádal vaši hlavu. Programovým heslem jste se stali vy. Představte si temný, agresivní, hřmící a hlavně vyděšený dav. Tenhle po revoluční dav byl tak nebezpečný, protože měl strach. Vyjít ven byl pokaždé risk. Zavládlo takové napětí, že i děti přestaly hloupě žvatlat, zvědavě se rozhlížet kolem sebe, na potkání se usmívat. Jak předat ten pocit, že v šátku se stanete neviditelnou a naprosto se ztratíte v davu? Přestanete existovat. A velkým paradoxem revoluce vousáčů v roce 1979 bylo to, že čím byla žena zahalenější, tím víc se stávala sexuálně přitažlivou. Čím víc vás pohlcuje dav, tím víc se v něm utápíte, a každý oční – nebo ještě hůř tělesný – kontakt získává tak smyslný náboj, že to může jen stěží nechat někoho chladným.
10.3.2016
