Příběh života Hany Benešové
Tomáš Weiss
Žena prezidenta Edvarda Beneše zažila hodně. Od půlnoci z 19. na 20. století až do roku 1974, kdy zemřela uprostřed komunistické normalizace, pěkně zastrčená a uklizená, aby nic nikomu nepřipomínala. 2. prosince 2014 uplynulo od její smrti 40 let.
Od historika Petra Zídka máme i díky tomu vyýročí teď k ruce bohatě fotograficky vypravenou knihu o jejím životním osudu. Kdo mohl tušit, že z dítěte železničního zřízence Vlčka (narozeno 1985) bude jednou první dáma republiky, které budou i za normalizace lidé, kteří ji náhodně potkají, líbat ruku a dokonce před ní padat na kolena. Chudé poměry nic takového neinzerovaly. Jenže naštěstí se občas v pohádkách objevují bohaté bezdětné tety. Ta pražská si tehdy ještě Annu Vlčkovou v jejich 14 letech vzala do Prahy a nechala ji tady žít a studovat. A protože svět byl zrovna krásný a mírový, odjela Anna studovat s kamarádkou do Paříže. A potkala jistého Eduarda Beneše, který si pod Eiffelovkou z různých stran studoval politiku. Někde v Paříži požádal Eduard (Edvard si začal říkat až později) slečnu Annu, aby ji směl říkat Hano, protože Anna byla jeho první láska a tak by to nerad nějak patlal dohromady. A od té doby byla z Anny Hana, a to i pro řidičský průkaz a svatební matriku.
Svatba byla v roce 1909 a na tu dobu celkem revoluční. Bez lidí, se svědkem kostelníkem, velmi brzo ráno, v kostele sv. Ludmily v Praze. Jak se rychle ukázalo, Hana nebyla žádnou ženou v domácnosti, ale spíš Benešovým dobrým přítelem a kamarádem, hodně angažovaná a zajímající se o politiku. Však také za války byla za protirakouskou činnost několik měsíců ve vězení (tou dobou byl její manžel už ve Švýcarsku v emigraci a kul tam s Masarykem československé pikle). Hned po válce se stala manželkou ministra zahraničí. Tato bezdětná elegantní žena byla nějak přirozeně jedním ze symbolů první republiky. A v roce 1935 dokonce její první dámou. Když později promlovala rozhlasem z londýnského exilu k národu a sháněla humanitární a zdravotnickou pomoc pro československé vojáky, stala se figurou téměř posvátnou.
Když po válce a po všech strašných politických peripetiích Beneš v roce 1948 zemřel, zhroutil se paní Haně svět. Její bezmezná láska byla pryč a s ní i všechna lidská vzájemnost. StB ji chtěla dokonce zatknout a zatáhnout do soudu s dr. Miladou Horákovou, která Benešovou velmi uznávala. Nakonec jim to ale někdo nad nimi pravděpodobně zatrhnul. A tak komunistický režim prožila Hana Benešová v ústraní vily v Sezimově Ústí, kde s malými přestávkami žila s personálem a svými nejbližšími. Když měla v roce 1974 pohřeb, bylo i přes oficiální mlčení, v obřadní síni narváno.
2.12.2014
