Žádný strom není ostrov

Tereza Šimůková

Kniha lesníka a ekologa Petera Wohllebena Tajný život stromů ukazuje, že život ve fungující komunitě je klíčový i pro stromy, a navrhuje rozpustit mentální hranici mezi rostlinou a zvířetem.

S takovým jménem to ani jinak dopadnout nemohlo.

Němec Peter Wohlleben (*1964) se narodil v Bonnu a vyrostl v malém městě v Porýní-Vestfálsku. Miloval okolní lesy, a tak se v šesti letech rozhodl, že až vyroste, bude chránit přírodu. Vystudoval lesní inženýrství a získal místo v lesní správě. Praxi si ale představoval jinak… Les byl pro úřad především zdroj dřeva: denně musel posuzovat stovky smrků, dubů či borovic podle toho, k čemu budou na pile a jak vysoká je jejich tržní hodnota. O životě stromů toho tenkrát věděl zhruba tolik, co ví řezník o pocitech zvířat. Jenomže Wohlleben znamená německy dobré žití, blahobyt; a ten takto spravovaný les nezažíval. „Brzy mi došlo, že současné lesní hospodářství lesy nechrání, ale vykořisťuje; začal jsem hledat jemnější cesty,“ píše na svém osobním blogu.

Zlom přišel, když začal pro turisty pořádat tréninky přežití v přírodě a túry, během kterých nocovali v lese ve srubech. Zatímco pro jeho vycvičený ekonomicko-pragmatický pohled byly křivé a sukovité stromy, na které při výpravách narazili, méněcenné, u jeho návštěvníků vyvolávaly nadšení, stejně jako bizarní kořeny, mechové polštáře, zvláštní formy růstu, zvláštní formy… života. „Postupně jsem svůj pohled na les zase srovnal,“ svěřuje se lesník, a není náhoda, že pro svůj nový pohled zvolil zrovna tohle slovo — mohl přece snadno napsat také změnil nebo upravil…. Ne, vlastně nemohl. Peter Wohlleben tak naznačuje, že způsob vnímání lesa jako továrny na dřevo je pokroucený, a abychom ho mohli narovnat, je potřeba si to v sobě celé přerovnat. Jeho kniha Tajný život stromů, kterou loni vydalo nakladatelství Václav Kazda ve vynikajícím překladu Magdaleny Havlové, je k tomu skvělým průvodcem.

Sociální síť

Spolu. Dlouho. A my a oni. Ze všech témat, kterých se Peter Wohlleben na rozsahu asi dvou set stran dotýká, tato tři vyvstávají jako zásadní. Protože pro narovnání vztahu člověka ke stromu je důležité si uvědomit, že stromy stejně jako lidé nejlépe prospívají v komunitě, že jejich čas plyne nejméně pětkrát (ale možná až stokrát, viz dále) pomaleji než náš, a že možná právě odlišné prožívání času je případnějším měřítkem pro vzájemné vymezení se než způsob obživy (fotosyntéza versus živení se těly jiných bytostí).

Podtitul knihy zní Co (stromy) cítí a jak komunikují. Už to naznačuje existenci vztahů; a sociální život stromů může být velkým překvapením. Hned v první kapitole se dozvíme o prastarém pařezu, který by měl být dávno mrtvý, ale není: jeho kamarádi do něj stovky a stovky let přes kořeny pumpují cukerný roztok. Les podle všeho nechce ztrácet své slabší příslušníky. V jeho revíru se na sebe buky dokážou naladit tak, že všechny produkují zhruba stejné množství cukru na list — nezávisle na tom, kdo je slabší a kdo silnější. Výměna probíhá kořeny přesně v duchu: bohatý dá, chudý si vezme. „Trochu to připomíná sociální systém, který také nechce, aby spoluobčané klesli příliš hluboko,“ píše Peter Wohlleben.

Zpochybňuje tak darwinistický axiom, že právo přežít mají v přírodě jen nejsilnější. Tam, kde mizí oslabení společníci, jednoznačně ztrácí celý les. Je totiž děravý, slunce snadněji vysuší lesní půdu, větry snadněji způsobí polomy. Navíc i silné stromy několikrát za život onemocní a jsou odkázány na pomoc svých slabších kolegů. Pokud ti ale byli vykáceni, stačí obyčejné napadení hmyzem a osud „silných“ je zpečetěn. Řetěz je vždy silný pouze tak, jak je silný jeho nejslabší článek.

Mluvící kořeny

Stromy se dokonce v případě ohrožení navzájem varují! A ne, není to jen pomocí vůně. Ačkoli je neslyšíme, opravdu zvukově komunikují: laboratorní pokusy dokázaly, že si vyměňují informace v pásmu ultrazvuku prostřednictvím praskajících kořenů… Dokonce mohou „křičet“. Když se dostaví kruté sucho, kmeny zvláštním způsobem vibrují. Co když tak stromy varují ostatní, že dochází voda?

Podobné je to, když se objeví škůdci. Všechny buky, duby, smrky a další stromy cítí bolest, když je někdo ohlodává. Tkáň okolo postiženého místa začne vysílat elektrické signály stejně jako tkáň lidského těla. Vůněmi pak varují společenství, aby si v listech připravili jed nebo jiné látky, kterými se agresorům znechutí.
Mateřský strom pečlivě chrání svého nástupce. Stromy ve městech, umístěné do vyasfaltovaných ulic, ale i americké sekvoje vysazené do evropského parku, nebudou nikdy tak silné, jako kdyby byly „mezi svými“. A dokonce i stromy, které podle člověka rostou příliš blízko sebe (a my je v přesvědčení, že jim pomáháme, kácíme), ve skutečnosti směrem k sousedovi nechávají růst je slabé větévky, aby si vzájemně nebraly moc světla. Takže pokácený strom, domnělá konkurence, ve skutečnosti kámoš, pak chybí. Žádný člověk není ostrov, a o stromech to platí taky.

Cena času

Co je vlastně strom? Je to jen kompletní jedinec včetně kmene a koruny, anebo existuje také poté, co byla jeho nadzemní část zničena? Nejstarší známý kořen vegetuje ve Švédsku; jeho věk byl pomocí uhlíkové metody stanoven na neuvěřitelných 9 550 let. Ale proč vlastně vegetuje? Má to jeho lpění na životě důvod? Stromy si dokážou pamatovat vjemy. Mimózy, tropické polokeře, si pamatovaly týdny, že jim kapičky vody, které na ně nechali dopadat v laboratoři, nic neudělají, a odnaučily se zavírat své květy. A kde se získané vědomosti a zkušenosti ukládají? Odolný kořen by se zdál přirozenou volbou.

 

Podle Petera Wohllebena je ostatně rozlišování rostlina/zvíře beztak svévolnou konstrukcí, založenou jen na způsobu obživy, který vnímá jako nedůležitou. „Významné rozdíly existují jen ve vztahu k časovému úseku, v němž se informace shromažďují a proměňují v činy. Ale proč by měly mít pomalejší bytosti menší cenu než rychlé?“ ptá se autor.

Pokud bychom přistoupili na to, jak velice se podobáme stromům (a ostatním rostlinám), brali bychom na ně mnohem větší ohledy. Nechovali bychom se k nim jako k věcem. I papír této Sedmé generace je vyroben z těl člověkem zabitých stromů. Wohlleben nezpochybňuje nutnost usmrcování (fotosyntézu jako alternativu na výběr nemáme), ale ptá se, proč při tom překračujeme míru a zda nemůžeme stromy ušetřit zbytečného utrpení. Užívání dřeva je v pořádku, pokud stromy mohou naplnit své sociální potřeby, vyrůstat v opravdovém lesním klimatu s nerušenou půdou a předávát své vědění dalším generacím. A alespoň část z nich by měla zestárnout a zemřít přirozenou smrtí.

Dobrý život — dobrá smrt

Tyto myšlenky nejsou jen utopií, praxe se v tomto ohledu mění i ve střední Evropě. Například občanská iniciativa Přátelé lesa Königsdorf u Kolína nad Rýnem dosáhla v mediačním řízení mezi lesním úřadem a příslušným ministerstvem toho, že se při těžbě nepoužívá těžká technika a starší listnáče již není dovoleno kácet. Ve švýcarském spolkovém zákoně je zase stanoveno, že „v zacházení se zvířaty, rostlinami a jinými organismy je nutno brát v potaz důstojnost živého stvoření“. A své myšlenky uvedl do lesnické praxe také Peter Wohlleben.
V roce 2006 odešel z úřednického místa a nechal se zaměstnat jako obecní lesník.

V revíru obce Hümmel postupně změnil způsob lesnické práce z konvenčního na silně ekologicky orientovaný. Dnes je Hümmel jednou z mála německých obcí, které se zcela vzdaly použití harvestoru(víceoperačního stroje, který odvětvuje, rozřezává a ukládá), a místo toho pracují s pilou, provazy a s koňskými povozy. Sázejí buky místo smrků, ukončili používání chemie, neprovádějí žádné velkoplošné mýcení. Dvakrát byli vyznamenáni za ekologické lesní hospodářství. Ke zvláštnostem, které Peter Wohlleben ve svém revíru zavedl, patří také dva lesní hřbitovy, kam je možné ukládat urny s popelem zesnulých.

K dobrému životu patří přece také dobrá smrt.

Tereza Šimůnková, psáno pro časopis Sedmá generace

16.3.2017