Knižní pól Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Další z výprav na Knižní pól, rozhlasový týdeník. Tentokrát objevitel ZP nalezl Prak, Štindlovo K hranici, Haklovu umělou ženu, Reinerova Jednoho z milionu a Šindelkův materiál.
Knižní pól 7. 1. 2017
Jablek se nám na zahradě loni moc neurodilo a ještě byla mrňavá a samý stroupek. Zato původní české prózy přinesl podzim dost. O některých vydařených knihách už jsem tu povídal a dneska se pokusím splatit pomyslný dluh, vybral jsem dílka hned sedmi autorů.
Začnu překvapivou prvotinou. Napsal ji Michal Vrba, ročník 1976, a nazval ji Prak. Míněn je ten obyčejný vidlicový s gumou. Tahle hlavně klukovská zbraň ale dovede být smrtící a v novele Michala Vrby hraje klíčovou úlohu. O co tu jde. Je to příběh v příběhu. Patnáctiletá dívka přijede v roce 1960 s maminkou na už nenavštěvovanou rodinnou chatu. Má to být poslední návštěva před prodejem. Vlastně proto tam matka dceru vzala. Jenže děvče najde čirou náhodou za trámem schované dva sešity. Nahlédne do nich a nechá si nález pro sebe – nejdřív si chce podivné zápisky přečíst. Je to zpověď matčina prvního manžela, o kterém dcera do té doby nic nevěděla. Ten muž se v zápiscích přiznává ke kolaboraci s nacisty, ale také píše o tom, jak se pokusil vzdorovat. Prozrazovat nic nebudu, protože je to napínavé čtení, velmi dobře postavená zápletka, která se však – a to je na knize nejzajímavější – skoro jako v shakespearovském dramatu prolne s dějem v chatě. Jedna z postav toho vyprávění totiž na chatu přijede také. A mladá čtenářka si najednou může dát dohromady pět a pět. Když řeknu, že je z toho vykulená, dělám z vichřice vánek.
Novela Prak je neotřelou variací na příběhy z války, které s ní neskončily, protože aktéři ještě žijí. Podobně jako třeba v románu Radky Denemarkové Peníze od Hitlera. Ještě snad dodám, že Michal Vrba si důkladně pohrál s jazykem, pokusil se o rekonstrukci tehdejší mluvy. Nijak násilně, proto přesvědčivě.
Novelu Michala Vrby Prak vydalo nakladatelství Argo. Stejně jako ještě dvě novinky.
Ondřej Štindl se ve svém druhém románu K hranici také vrací do válečné minulosti a také ji prolne s dalšími roky, dokonce až do současnosti. Jeho příběh je však komplikovanější a symboličtější – jsou to příběhy tří mužů, kteří se pokusili o vzpouru. V tomto případě můžu prozradit, co jsem si z tlusté knihy odnesl: vzpoura má smysl, i když pro vzbouřence dopadne špatně. V tom se Štindlovi muži podobají kolaborantovi z Vrbovy novely. Název Štindlova románu – K hranici – je víceznačný. Jde o to, že naše životy probíhají v jakémsi prostoru a hranici mu určuje to, pro co se rozhodneme.
Třetí novinkou z Arga je knížka Emila Hakla Umina verze. Píše se o ní, že je to sci-fi. Je totiž o umělé ženě Umě a člověku Františkovi. Ti dva jsou k sobě vrženi a projdou vztahem. I oni překračují hranici. Ale popravdě Uminu verzi za sci-fi moc nepovažuji. Působí na mne podobně jako Arbesova romaneta. Může to být trochu sen, trochu Františkova představa, a konečně může to být i Haklovo nebo přesněji vypravěčovo alter ego. Co je na téhle Haklově próze nejpřitažlivější, jsou do dialogů vepsané komentáře o světě. A jeden z nejpodstatnějších vložil Hakl do Uminy vnitřní řeči. Takhle Uma, rozuměj Hakl, pozoruje, jak ona ironicky říká, pány tvorstva: Nižší tvory lidé zabíjejí. Sami nemají důvod k existenci, tak zbavují života všechno, co smysl má. Na zvířata pohlížejí jako na živé konzervy, případně zdroj zábavy. Pořád se musí stimulovat, pak zase zklidňovat, stabilizovat, nikdy nejsou stabilní. Tím pádem se neumějí soustředit na řešení jakékoliv situace. Nejzmatenější bytosti na téhle planetě. Páchají násilí, aby přehlušili hluk vlastních výčitek. Největší radost jim působí cizí utrpení.
Haklovi čtenáři v tomhle jistě svého oblíbeného autora poznají. Umina verze je sci-fi jen naoko. Hakl jako vždycky píše o tom, jak vidí svět, tentokrát však ve slušivém převleku do ženské variace Frankensteinova monstra. A v tomhle čirém výmyslu je překvapivě naprosto přesvědčivý, realističtější než realita.
Čtrnáct povídek Martina Reinera ve sbírce Jeden z milionu patří do protikladného žánru. Pokud se v nich objeví něco podobného hororu, je to horor všedního dne. Takový, jaký napsal třeba už Jan Neruda v povídce Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku. A když příběh s tajemstvím, tak má blízko k jedné z kapes Karla Čapka. Co tím chci říct. Reinerovy povídky jsou vybroušené podle klasických vzorů, přitom jsou to příběhy vyloženě živé, současné. Autor do nich vložil, odhaduju, hodně ze své zkušenosti, ze svých životních zážitků, ale čtenáře nikdy nenapadne ta banální zkratka, že vypravěč nebo postava jsou autorem nebo naopak. Je to čtrnáct příběhů, každý trochu jiný, a zároveň je to jeden kámen z mozaiky, nebo spíš se tahle knížka povídek podobá fresce s mnoha výjevy. Jednotlivé scény spolu souvisejí jen volně, můžete se nechat okouzlit/oslovit třeba jen jedinou. Ale zároveň tvoří jeden velký obraz. A čtou se dobře – Reiner je velmi disciplinovaný autor, udrží žánr i míru vtipu.
Povídky Martina Reinera Jeden z milionu vydalo nakladatelství Větrné mlýny.
Další kniha Marka Šindelky se jmenuje Únava materiálu a potvrzuje autorovo filosoficko-sociologické zaměření, které mu spolu s vytříbeným stylem zjednává respekt vyjádřený i literárními cenami. Šindelkovy příběhy mají vždycky přesah nebo, řekněme, obsahují vždy jakousi vnitřní paralelu, obyčejně nějaký etický problém.
Román Únava materiálu je koncipovaný jako putování utečence Evropou z jeho pohledu. Šindelka tím vstoupil na hodně tenký led: do pohledu zvenčí, do pohledu Neevropana je obtížné se stylizovat. Na to nestačí pouhá empatie, jakkoli je nutná. Šindelka však má jednu důležitou výhodu: vystudoval kulturologii a ví, že pro pochopení, natož zobrazení jiné mentality je důležité znát dobře kulturní zvyklosti společenství, z něhož postava pochází. K tomu se dá přiřadit Šindelkova sociální citlivost – a ta je přirozená, nikoli jen nastudovaná. V Únavě materiálu je hlavní paralelou k ději konfrontace chlapce odkudsi z východu s technologicky založeným Západem. A tahle konfrontace nedopadá podle Šindelky pro nás Evropany dobře.
Román Marka Šindelky Únava materiálu vydalo nakladatelství Odeon.
Jan Štifter vydal svou první knížku v roce 2014, jmenovala se Kathy a vyprávěla o Češce Kateřině, která si před válkou vzala Němce a neodešla s ním pak při odsunu, zůstala i s dětmi v Českých Budějovicích. Druhá, loni vydaná Štifterova knížka se jmenuje Café Groll a podobně krátkými střihy vypráví nejen o lidech kolem proslulého českobudějovického nevěstince. Štifter má dar zámlk a nápovědy, a tak obě jeho knížky spouštějí čtenářskou fantazii na plný výkon. Ožívají v nich České Budějovice dávno zmizelé, přítomné právě už jen dík Štifterovým příběhům.
Novelku Jana Štiftera Café Groll vydalo stejně jako předchozí Kathy českobudějovické nakladatelství Picador Books.
Sedmičku českých prozaiků završuje autorka – Tereza Brdečková s románem Zrcadlo Serafina. Pokud máte rádi historické fikce, romány od Eca po Fabera, tak tohle je vydařená česká verze. Jako vypravěče zvolila Tereza Brdečková Jacquesa Esprincharda, francouzského vyslance v rudolfinské Praze. Hrdinka Serafina je nalezenec a dostaneme se s ní až do Benátek a zase zpět. Brdečková vypráví o překot, jako kdyby tu dobu sama zažila, a díky tempu a barvitosti děje její knížku slupnete jak tu milionkrát snědenou malinu. Evropa koncem
16. století se podobá té dnešní včetně pocitů, že se něco stane, že bude válka. A přesto všichni žijí nadoraz a tancují do umdlení.
Historický román Terezy Brdečkové Zrcadlo Serafina vydalo nakladatelství Limonádový Joe.
13.2.2017
